Abeceda ploché dráhy – písmeno "A"

speedway_fakta_abeceda.jpgKopřivnice – Od dnešního dne vám budeme každý týden přinášet unikátní seriál abecedy ploché dráhy. Jako první je na programu písmeno „A“. Podívejte se tedy, co všechno se v abecedě ploché dráhy skrývá za písmenkem A.

asfalt – mladší a s historií ploché dráhy méně seznámení fandové si možná řeknou, co je to za blbé heslo a že sem nepatří. Jenže chyba lávky – asfalt se výrazně zapsal do historie tohoto sportu, hlavně u nás. Nebyl úplně českou specialitou, pokrýval i dráhu v německém Diedenbergenu, ale závodilo se na něm v 60. a první polovině 70. let hlavně u nás. Plzeň, Slaný, Březolupy, Polepy a Břeclav – takový je výčet míst, kde byl živičný povrch, ve větší či menší míře krytý škvárou nebo, v případě Břeclavi, gumovou drtí. Jaká byla technika jízdy? Pořádně s motorkou fláknout do nájezdu a pak citlivě s plynem, zvláště pokud před jízdou objela dráhu kropička a asfalt byl nagumovaný. V tomto směru byl pověstný hlavně ovál v Břeclavi, kde byl jemný asfalt – a nezapomínejme, že tehdy bylo ztrátové mazání a motory ricin prskaly na dráhu!

Výhodou asfaltové dráhy byla snadnější údržba, na jaře se zalepily díry a mohlo se jezdit hned po zimě. Také proto třeba Rudá hvězda tradičně začínala v 70. letech sezonu v Březolupech, nezáleželo moc na počasí. Nevýhodou bylo pro změnu to, že při pádu jezdec spolehlivě rozbrousil přítlačný talíř na spojce. Taky bylo potřeba se rychle dostat zpod motorky, aby jezdce nepřitiskla a nebyl moc ohoblovaný. Kdo nechal levačku na řídítku, musel počítat s nebezpečím amputace nějakého toho článku. A konečně, byli asfaltoví specialisté, zatímco jiní tenhle povrch upřímně nenáviděli. Konec mu učinil verdikt FIM v roce 1975, což také znamenalo rozsudek smrti pro dráhy v Polepech a Břeclavi. Dnes se na asfaltu jezdí jen v Japonsku a USA (tzv. dirt-track), ale to jsou hodně odlišné varianty.

Amerika – pro pořádek jsou dvě, ale s plochou dráhou to tam je raz dva. Na severu států není moc a v obou se jezdí, ale že by z toho místní dvakrát padli na zadek, to tedy ne. USA je na plochodrážní mapě déle a její hvězda září jasněji, v severnější Kanadě spíš jen tak poblikává, i když zánik bezprostředně nehrozí. V Mexiku prý se jezdilo na konci 80. let (ovál v Tijuaně), ale teď už je dlouho ticho po pěšině, byť možná mezi kalifornskými ridery jsou možná i nějací přistěhovalci z jihu (aspoň podle jmen soudě). A co Jižní Amerika? O Argentině, nejvýznamnější plochodrážní zemi kontinentu, v samostatném hesle, ostatní nestojí za řeč. V současnosti (asi) nic a v minulosti skoro nic. Takže celkově nic moc.

Arménie – dnes zbídačelá a zchudlá (ale ve skutečnosti nikdy moc bohatá) postsovětská republika si heslo zaslouží jen jako připomenutí doby SSSR, kdy existoval klub v Jerevanu. Díru do světa zrovna neudělal, ale zúčastňoval se – a to je důležité.

Ázerbajdžán – další postsovětská republika na Kavkaze a v jeho podhůří. Jezdilo se v Baku, ovšem ekonomické zhroucení SSSR a jeho rozpad byl i koncem tamní ploché dráhy.

Afrika – černý kontinent nikdy nehrál významnou roli ve světové ploché dráze, přesto se nedá říct, že by to tam byl úplně neznámý sport. Jezdilo se hlavně v těch zemích, které, což nepřekvapí, měly něco společného s Velkou Británií. A tak můžeme najít zmínky o závodech v Egyptě (30. – 70. léta), Keni (50. léta) či jižní Africe. Tam se vedle Jihoafrické republiky závodilo i v Zimbabwe (Jižní Rhodesie) a Namibii. Doplňme ještě zmínky o závodech z plochodrážního pravěku, ze 30. let, z Tripolisu (Lybie) a Casablancy (Maroko) a exhibici ve španělské enklávě Melile (70. léta). Dnes se závodí jen v JAR a je to vcelku boj o přežití. Jezdců je jak šafránu a z nich jen jediný Byron Bekker to dotáhl do britské ligy. V minulosti to bylo lepší, v zimě řada jezdců vyrážela na prázdniny k mysu Dobré naděje – z našich tamní ovály okusil Zdeněk Schneiderwind. Jihoafričané měli dokonce v 50. letech dva světové finalisty, Henryho Longa a Douga Daviese.

Asie – největší kontinent, ale se speedwayem je to tam – a vždycky bylo – na levačku. Opět sice můžeme vyštrachat závody v Hong Kongu ve 30. letech, kde startovali i jezdci z Číny a Kokosových ostrovů, ale to je spíš potvrzením toho, že sport levých zatáček prozatím tam nezapustil kořeny. Souvisle se jezdí jen v ruské části – ledy např. v Blagoveščensku na Amuru, Kemerovu či Novosibirsku, škvára jen ve Vladivostoku a obojí v Kamensku-Uralském, pokud ho už započítáme do Asie. Tatam je pravidelná doba startů v Kazachstánu, Uzbekistánu, Arménii, Ázerbajdžánu či Gruzii, vše spadá ještě do sovětské éry. Taky v Mongolsku už pár let je ticho po pěšině. A ostatní země? Hlavně v 70. letech britští promotéři zkoušeli exhibice a turné (Kuvajt, Izrael, Spojené arabské emiráty…), ale nic z toho se neujalo. Čína? 50. léta a jedny ledy v Charbinu pár let zpět, jinak nic. V Japonsku se sice jezdí, ale na asfaltu a bez smyku, v osmi a na deset a více kol, když motorky jsou také odlišné od zbytku světa. Tak snad se něco vyklube ze snahy Ivana Maugera v Malajsii.

Argentina – jihoamerická země na první pohled vypadá čile (neplést s Chile), ale při detailnějším pohledu to už tak slibné není. Pořádají se sice dva šampionáty – zimní v době našeho léta a letní v naší zimě. Ten druhý je prestižnější, když na něj obvykle zavítají i evropští jezdci. Jenže jejich úroveň je vesměs slabá, stejně jako domácích závodníků. V posledních deseti letech nad slabý průměr se vyšplhal jen Luis Alberto Vallejos, který se ale usadil v Německu a jezdil hlavně dlouhé dráhy. Emiliano Sanchez jezdí Premier league v Británii, ale doma už několik let nestartoval a Carlos „Carlucho“ Villar se nešťastně zranil v posledním závodě sezony v Berwicku a od té doby je na vozíku.

Přitom by Argentinci mohli jít dopředu: mají několik drah (např. Buenos Aires, Bahía Blanca) a jezdí i různé kubatury, což pomáhá rozvoji mládeže a slabších jezdců. Jenže obrovská finanční krize na přelomu tisíciletí společnost masově ochudila a to se pozná i na (nebo hlavně na) ploché dráze. Fotbal bohatne, ale speedway živoří.

Do našeho povědomí Argentina vstoupila hlavně v souvislosti s Antonínem Švábem. Přivezl si odtud manželku, sličnou Adrianu, ale hlavně tam málem přišel o život při havárii, když jej zezadu sestřelil slabší jezdec. Prokázala se i výrazně horší výbava místních drah – pochybné mantinely s nízkými ležatými deskami, špatné bezpečnostní pásmo. Jezdci jsou nevyježdění a nebezpeční. Co dál? Uvidíme, třeba se něco změní k lepšímu i díky Michele Bazan, mladé dívce, která nedávne z kubatury 200 ccm přesedla na půllitr.

Austrálie – na nejmenším kontinentu se speedway zrodil do podoby, ve které expandoval do Evropy a jak jej (plus mínus) známe dnes. Také nyní země klokanů hraje v ploché dráze velmi významnou roli. Každý jen trochu informovaný fanda zná jména jako Jason Crump a Leigh Adams, ale vzhledem k velkému množství mladých talentovaných kluků, kteří každoročně míří do Británie, mají nejspíš o následovníky postaráno. Pokud to nebude Rory Schlein či Chris Holder, tak třeba Troy Batchelor, Robert Ksiezak, Josh Grajczonek či Ty Procter… Ale zmiňme i několik velkých jmen minulosti. Ve 30. letech to byli první mistr světa Lionel van Praag či Bluey Wilkinson, po válce Jack Young, později třeba Jim Airey, John Boulger, Billy Sanders, John Titman nebo Phil Crump. Zajímavé je, že v Austrálii nikdy nebyla liga, závodů se tam pořádá nepříliš a často se kombinují i se závody aut. První závody v roce 1923 na oválu ve West Maitlandu byly dokonce včetně kozích dostihů! Dráhy bývají také hodně odlišné, často velmi skromně vybavené – víceméně jen mýtiny v buši. Také mívají mnohdy okolo 550 metrů, což vychází ze staré dostihové míry 1/3 míle. Jezdí se ve většině zemí, hlavně na pobřeží, ale centra jsou dvě – na západě a východě. Závodí se ale i na Tasmánii a v minulosti dokonce na Nové Guinei (v době, kdy ji Austrálie spravovala).

Anglie – země zaslíbená, plochá dráha tam dorazila v roce 1929, i když historici vyšťourali, že jezdit na motorce dokola napadlo nadšence už před tímto datem (například o pár měsíců spíš v Manchesteru, tam ale jezdili ve směru hodinových ručiček). Bleskově se rozšířila po celé zemi, a i když dnes hodně slevila ze své popularity, pořád je Anglie světovou velmocí. Kraluje hlavně počtem závodů, když na většině drah se jezdí od března do října jednou týdně. Anglie také dala tomuto sportu pravidla, řadu „vynálezů“ jako mistrovství světa, startovací zařízení, rozpis jednotlivců, ligu, bodování, trestnou čáru a kdovíco ještě. Ačkoli mistři světa se z Albionu v posledním půlstoletí rekrutují jen zřídka, pořád je jezdecky silnou zemí a závodit na tamních oválech (kratších a techničtějších než na kontinentě) je opravdovou školou pro každého závodníka. Koho vzpomenout z jezdců: především Petera Cravena a jeho jmenovce Petera Collinse, dále vzpomeňme jména jako Mike Lee, Malcolm Simmons, Dave Jessup, John Louis a Chris Morton, Kenny Carter, Simon, Wigg, Kelvin Tatum, Gary Havelock, Mark Loram či Chris Louis. Dnes je anglická plošina spojována hlavně se jmény Scotta Nichollse a Chrise Harrise, když Lee Richardson, Carl Stonehewer či Joe Screen nesplnili očekávání, která se na ně kladla. A ovály? Třeba Coventry, Ipswich, Poole nebo Reading z existujících, Exeter, Hackney, Bradford a Wimbledon ze zaniklých. Ale vzpomeňme hlavně slavné Wembley, kde se dlouho odehrávala Big Night neboli finále MS jednotlivců – naposledy v roce 1981.

Arena Essex Hammers – dnes už neexistující britský klub, nyní se jmenuje Lakeside Hammers. Dráhu má na severovýchodě Londýna, byť označení za londýnský klub je trochu přitažené za vlasy. Vznikl u dálniční křižovatky na počátku 80. let a potvrdil trend „vyhánění“ plošiny ze zastavěných oblastí, byť britská metropole k němu došla léty rozrůstání. Dráha je technická s ostrými zatáčkami a v týmu je poprvé letos (2008) Čech – Luboš Tomíček.

Andersen – těch je v Dánsku jako smetí, a tak není divu, že se jich řada objevila i v sedle motorky bez brzd. Do povědomí se zapsali hlavně dva. Brian vyhrál i závod GP, ale jeho kariéru rychle a předčasně ukončila série vleklých zranění. U plošiny ale zůstal a míchá kartami jako vyhledávaný a uznávaný ladič. Dalším Andersenem je Hans N., který v současnosti (2008) skončil učednická léta a zařadil se mezi světovou elitu.

auto – místo, kde závodník tráví fúru času, většinou víc, než by chtěl a než je zdrávo. Zatímco začátečníci obvykle hrkotají ve vylágrovaných pekáčích s motorkou na vozíku, ti zaběhanější už mají dodávky více či méně upravené a ti nejzdatnější pořádná auta, která snesou i označení dům na kolečkách. V protikladu tak stojí třeba trabant Matúše Švece, kterým pražský závodník na konci 90. let vozil sebe i motorku (obojí uvnitř) a bus Tonyho Rickardssona s kuchyní, záchodem a dílnou. Blíž první variantě měly závěsné háky za auto, na které se uchytila motorka, či velký kufr, do kterého se stroj prostě „prdnul“.

Správné plochodrážní auto musí být spolehlivé, aby vydrželo několikatisícikilometrový zápřah. I když se hodně lítá, přece jen štreky typu Glasgow – Praha nebo Plzeň – Daugavpils nejsou výjimkou. Rekord asi drží Vladimír Dubinin, který na závody do Polska jezdí z Novosibirsku zhruba pět a půl tisíce kilometrů. Hrdiny jsou i ledaři, jelikož se po Rusku pohybují hlavně v zimě: Pamatuji, jak jsme projížděli pásmem zimy, tak čtyři sta kilometrů byl mráz kolem mínus čtyřiceti. Po třiceti kilometrech jsme museli zastavit, za chodu motoru vyměnit filtr, ten původní byl obalený sněhem jak koule a v kabině jsme ho máchali v naftě, abychom ho pak zase vyměnili,“ vzpomíná na cestu po Rusku ledař Jaromír Lach.

V autě se nejen cestuje, ale i spí (často zároveň), vaří a jí, opravuje motorka či čeká. Nechybějí tak nejrůznější vychytávky typu vařič, lednička, video či mikrovlnka, samozřejmostí jsou i různé lavice a postele. V dodávkách jsou oblíbené palandy nad prostorem pro motorky, přístupné ze strany od řidiče. Pokrok proti dobám, kdy se hojně cestovalo Aviemi, dvanáctsettrojkami, či autobusy RTO neboli ertéóčky (ty staré kulaté). A to je zase pokrok proti Pragám RN neboli erenám, kde komandir byl v kabině a mančaft hezky na korbě. A veselá historka? Co třeba o Dominicích, kteří měli náklaďák Chevrolet na plyn, a když potřebovali zajet motorku, tak sundali přední kolo, zahákli ji za auto, nastartovali a náklaďák tlačili…

Avia – přece jen mi to nedá, abych nevzpomněl nejběžnější svazarmovské vozidlo. Zlatou éru měla v 80. letech, ale dosluhovala i v následující dekádě. Dýchavičné potvory měly přepravní rychlost okolo 50 kilometrů a třeba do Mohelničáku se plazily sotva třicítkou. Zažilo se s nima spousta příhod, které se ale zdají veselé až po letech. Když si někdy okolo roku 1990 pořídil Zdeněk Tesař Avii s rychlou převodovkou, která jezdila přes stovku, to bylo nějaké terno! Svou práci ale Avie odvedly, poskládal se do nich celý tým i s motorkami a veškerým ostatním harampádím. A když se jelo z ciziny, krásně se v tom bordelu pašovaly věci. Žádnému jenom trochu normálnímu celníkovi se nechtělo v tom chlívku přehrabovat!

Jenom tak na okraj možno dodat, že podnik Avia byl patronátním podnikem čakovické ploché dráhy. O ní ale v samostatném hesle.

Avesta – švédské městečko s oválem a klubem Masarna. Jeden z nejseverněji položených klasických oválů, na půl cesty mezi Stockholmem a Falunem. Prostě dokonalá „prdel světa“, což ale nebrání tomu, aby se tam nejely světové podniky včetně GP.

Abensberg – bavorská „klasika“, ovál, který už léta patří k neodmyslitelnému inventáři závodů evropského a světového šampionátu. Nejednou tam startovali i naši závodníci. Leží blízko Dunaje kousek za Řeznem a v dobrém na něj budou například vzpomínat naši junioři, kteří zde v roce 2007 vybojovali bronz v MS družstev. V okolí je řada dalších klasických i dlouhých oválů, což z tohoto koutu Německa dělá plochodrážní zemi zaslíbenou.

Allsvenska – druhá a nejnižší profesionální liga ve Švédsku. Z toho důvodu má také oproti Elitserien proměnlivý počet účastníků – prostě startují ty kluby, které si na to troufnou. Jezdí se systémem dvojutkání stejně jako v nejvyšší soutěži. Kdo finančně nezvládá, startuje v třetí Division one. S Allsvenskou mají zkušenosti i naši závodníci, i když méně než s elitní skupinou.

Autoklub – samosprávná organizace motoristů, a tedy i motocyklistů. Původní název zněl Autoklub republiky Československé (AKRČs), na přelomu 40. a 50. let se nejdříve stal kolektivním členem Svazarmu a pak byl zrušen. K obnově došlo až po roce 1989, kdy se mu podařilo získat i tradiční sídlo, klubový dům v Opletalce v Praze. Nyní se jmenuje AČR neboli Autoklub České republiky. Motocyklový sport obhospodařuje Federace motocyklového sportu (FMS) a o plošku se v ní stará VV SPD (výkonný výbor Svazu ploché dráhy). Prezidentem AČR je Roman Ječmínek, i když podle mnohých by jeho pozici spíš odpovídal titul car, chán či sultán.

Součástí AČR jsou i jednotlivé kluby, které organizují závody a starají se u nás o ovály. Výjimkou je AK Markéta, když se její vedení s AČR nepohodlo. I v tomto případě ale podléhá tzv. sportovní autoritě, která je na AČR delegovaná (přenesená) z FIM neboli mezinárodní motocyklové federace.

au! – společně s jau, ouvej, uááááá nebo bolííííí bohužel běžné zvuky slýchané na oválech i v depu. Speedway je tvrdý a kontaktní sport a mnohdy fakticky bolí. Kosti chrastí v koženém pytli, mantinely duní a maso se zbarvuje do modra. Naraženina často bolí víc než zlomenina a o pořádného „koňara“ není nouze. Klasikou je nafasování pořádné cejchy, hlavně v Mariánkách nebo i v Kopřivnici. Závodníci tak cpou pod kombinézu všechny možné chrániče a v případě potřeby třeba i jako houmlesáci v zimě lepenkový papír z kartónů. Chuťovkou je i dostat šutrem do prstů, to se ruka otevře, ani jeden neví jak.

Taky ledy jsou mňamka. Ledová tříšť není nic potěšujícího, a když je led přemrzlý, chodí závodníci po obličeji pořezaní, jak by právě potkali šílence s žiletkou na gumě. Specialitou jsou ledy také v tom, že většinou se jezdec poškodí vlastním strojem. Roztržených kůží a propíchnutých nohou je hodně i při pouhé manipulaci na trase dílna – auto – depo, ale na dráze i přes existenci chcípáků je běžnější, že jezdce poškube vlastní stroj než ten protivníka.

Taky prasklý řetěz dokáže udělat na prdeli nebo na noze jelito, že by to ani v sado-maso salonu za příplatek nezvládli. Proto taky nyní za spojkovým košem je povinně kolík z pořádné tyčoviny, aby se prasklý řetěz na něj namotal a ušetřil svého pána. Další běžností je vykloubený kotník, který si jezdec strčí pod vlastní hák, tedy pravou stupačku. Do výčtu přidejme zlomeniny končetin, žeber a obratlů, sem tam propíchlou plíci či zlomenou čelist, ale nejběžnější bývají zlomená navikulárka (kost člunková) v zápěstí a hlavně klička neboli klíční kost (přesněji klíček klíční kosti). Je to i jedna z klasických uzemňovacích otázek, když se nějaký „donald“ chlubí, jaký je závodník: A kolikrát jsi měl zlomenou kličku? Cože? Ani jednou? Tak to hovno taháš, to nejsi žádný závodník!

Na závěr zmiňme otřes mozku. Díky němu někteří získali oficiální potvrzení, že mozek mají, ač se o tom dříve pochybovalo. Dotyčného palice bolí jak střep, okolí se ale obvykle na jeho účet baví, než se nasytí nekonečného koloběhu otázek: kde to jsem, co se stalo s motorkou, kdy jedu, kde to jsem, co se stalo… a tak pořád dokolečka. Opět přidejme historku ze života: Matěj Kůs měl pád ve skotském Glasgow, kterým se dostal na titulní stránky novin. Po otřesu mozku mluvil plynně anglicky s pečlivou výslovností televizního hlasatele, ač předtím uměl sotva žbleptnout. Tak aspoň psali v novinách…

Adams Leigh – australský jezdec a roky i tovární závodník Jawy. Světová extratřída a mistr světa juniorů či v družstvech. Mnohonásobně stříbrný v jednotlivcích. Jezdí fest a stylově, všichni jej chválí za džentlmenství a kamarádský přístup, jenže to je možná právě to, co by mělo jít stranou. V rozhodujících chvílích, v semifinále a finále GP mu chybí ta špetka dravosti, agresivity a bezohlednosti, aby stříbro transmutoval ve zlato. Zajímavá je i jeho věrnost polskému klubu Unia Leszno, jejíž barvy hájí už druhé desetiletí. Oblíbený nápoj? Zlé jazyky tvrdí, že tuzemáček. Inu, kdo jednou zkusí…


6 thoughts on “Abeceda ploché dráhy – písmeno "A"

Napsat komentář