Abeceda ploché dráhy – písmeno "Č"

Kopřivnice – Čtvrté písmeno abecedy je mísmeno „Č“. I v ploché dráze se pod tímto písmenem vyskytují jisté pojmy. Třeba Čakovice, budete jistě všichni zarytí fandové znát, ale i třeba pod pojmy jako Červenohrad, čumilové, černoch lze najít něco ze světa ploché dráhy.Červonohrad – ukrajinské město, kde sice plochá dráha existuje už řadu let, ale které na „mezinárodní“ scénu vstoupilo až v roce 2007, kdy místní klub Šachťar začal jezdit ruskou ligu. Za tímto docela překvapivým krokem (město leží na polské hranici a bylo mnohem logičtější jezdit polskou ligu) stojí místní podnikatel a sponzor Andrije Karpova Porickij. Pronajal si od města stadion a chce plochou dráhu, která zde poslední roky po rozpadu SSSR jen živořila, posunout dopředu.

Československo – na plochodrážní scéně bylo nepřetržitě od roku 1928, kdy se v Praze na Letné jely první závody inspirované britským dirt-trackem. Na oválu se ale jezdilo i dříve, právě na zmíněné Letné, v Mariánkách či na počátku století (v roce 1908) na cyklistické dráze v Praze-Bubenči. Nikdy sice Československo nepatřilo mezi absolutní špičku, ale vždy si udržovalo vysokou úroveň a jednotlivci do světové elity patřili.

Česko – nástupnický stát „převzal“ po Československu takřka vše – na jeho území ležely až na Žarnovici všechny stadiony, působila tu většina závodníků. Zdědilo i úroveň: vysokou, ale ne nejvyšší. Vklad od roku 1993, kdy došlo k rozdělení Československa, je nevelký: rekonstrukce areálu v Liberci, rekonstrukce stadionu v Praze na Markétě, umělé osvětlení ve Mšeně a Pardubicích, vznik kategorie do 125 ccm…

Čmejla Miloslav – bývalý jezdec Chabařovic se po skončení závodění dal na komentování a v 80. letech byl nejprogresivnějším naším hlasatelem – zavedl rozhovory s jezdci, komentování průběhu závodu atd. Po úpadku Chabařovic se jeho hlavní domovskou scénou stalo Mšeno, hlásí ale i ve Slaném, Mariánských Lázních, pravidelně hlásil i v Plzni či Divišově (a příležitostně i jinde). Jeho přítomnost coby spíkra byla na závodech tak častá, až u některých lidí vznikla na něj averze.

čumilové – nepříliš slušné označení často neodbytných diváků, kteří jsou někdy schopni vlézt závodníkovi až do boxu, prošmejdit mu jeho věci či se dost neodbytně dožadovat nálepek, fotek atd. U nás v drtivé míře nejsou, zato v Polsku či na východě jich je habaděj. K nim se často řadí i nejrůznější chytrolíni, kteří jsou ještě aktivní vnucováním svých rad, jak to jezdec má či měl jet a co udělal špatně. Nejodpornější pak jsou ti, kteří po prohraném závodě jezdci spílají a vyhrožují. Opět se takové typy vyskytují téměř výhradně v Polsku.

Čína – škoda, že se ji nepodařilo plochodrážně zúrodnit. Náznaky tu byly v 50. letech díky kontaktům čínských soudruhů s našimi. Čínští armádní motokrosaři startovali v závodech vítězství na pražském Strahově a nemohly jim uniknout plochodrážní závody, které byly součástí monstrakce k oslavám osvobození. V dalších desetiletích však bylo ticho po pěšině. První zmínky o ploché dráze v souvislosti s Činou jsou ale starší a sahají do 30. let. V Singapuru jezdili i závodníci původem z Číny. A dosud poslední zmínka? V roce 2004 pořádali v Charbinu ledovou plochou dráhu, na organizaci se podíleli i bratři Ivanovové, ale podle dostupných zpráv se jelo bez diváků a skončilo u tohoto pokusu.

Čakovice – původně vesnice za Prahou se dnes stala její součástí. Plošina se zde jezdila od roku 1971, kdy svazarmovští plošináři z žižkovského klubu po zatravnění hřiště na Žižkově přišli i o ovál na Spořilově a neměli kde jezdit. V Čakovicích na předimenzovaném stadionu Avie se ale nedohodli s fotbalisty na posunutí hřiště, a tak měla dráha atypický tvar zatáček, kde na jedné straně byl ostřejší výjezd a nájezd. Také byla úzká, proto se o ní mluvilo jako o technické dráze. Měla načervenalý povrch, proklínaný závodníky, neboť na motorech spolu s ricínovým olejem vytvářel těžce odstranitelnou vrstvu. První úvahy o využití pro plochou dráhu ale sahají do konce 50. let. Stadion byl totiž od počátku budování v 50. letech na velikost obce nesmyslně předimenzovaný, např. tam vznikala šestidráha, ačkoli místní TJ vůbec neměla atletický odddíl.

Čakovičtí byli velmi pilnými pořadateli a organizovali běžně přes deset závodů ročně, hlavně klubové či juniorské. Také měli široké jezdecké zázemí a finančně těžili z podpory místních podniků, jako Avia, cukrovar nebo ZPA. Krize nastala na počátku 90. let a skončila zánikem dráhy a klubu v polovině 90. let. Z významnějších jezdců jmenujme nař. Stanislava Klenovce a Miloslava Černého, Bohumíra Bartoňka, Stanislava Urbana, Pavla Mrňu, Josefa Krejču, Stanislava Holého či Vladislava Hudáka. Na sklonku kariéry tu sezónu jezdil i Václav Verner.

Červinka Stanislav – konstruktér divišovské Jawy, který stál za úspěchy firmy zvláště v 70. a 80. letech, kdy továrna odrazila útok britského Weslaku a Goddenu vlastními 4ventilovými projekty. Nezahálel ani po ukončení spolupráce s Jawou a spolu s Antonínem Švábem starším se podílel na konstrukci několika karburátorů C+S. A nezapomeňme, že byl také plochodrážním rozhodčím.

černoch – na ploché dráze je jen velmi málo jezdců jiné než bílé pleti. Mongoloidní rasu vesměs reprezentují jezdci z východnějších regionů Ruska, černoši pocházeli z Británie (Paul Muchene) nebo díky adopcím a přistěhovalecké politice ze Skandinávie. Známým je Švéd Antonio Lindbäck pocházející z Brazílie, jezdí ale třeba dánský junior Sörensen.

Čerkessk – město na severním předhůří Kavkazu v Rusku. Plochá dráha tu byla doma od ruských prvopočátků, tedy od 60. let. Patronem byl hlavně místní cementárenský komplex. Pořádaly se tu i závody MS a to až do počátku 90. let. Války v nepříliš vzdáleném Čečensku ale udělaly z tohoto regionu horkou půdu a s pořádáním byl konec. Teprve v roce 2007 se zásluhou Olega Kurguskina zde opět odjela aspoň exhibice.

čapnout – používá se v zvratné podobě, tedy čapnout se, což znamená chytit se, zabrat – míněna je výhradně pneumatika zadního kola. „Čaplo se mi to,“ prohlásí jezdec, kterému se v zatáčce postaví stroj na zadní. Tedy pokud z něho nespadne a nepraští se do hlavy. Jak takové čapnutí může dopadnout bylo možno vidět v GP 2007, když Nicki Pedersen sestřelil Wiesława Jaguśe.

čistota – je půl zdraví a taky základ úspěchu. Opucovat motorku není jen frajeřina a znak profesionality, ale nutnost. Nejrůznějším svinstvem trpí hlavně řetězy, které je třeba mazat a mazat (a přimazávat při jízdě) a vyvařovat v oleji či grafitu, vzduchový filtr na karburátoru (vyprat, nastříkat impregnací proti prachu) a spojka. Pokud táhne, je jezdec na plošině dočista bez šance. Navíc při čištění se narazí na možné poškození rámu (obzvláště časté jsou praskliny tzv. kolíbky neboli zadečku) nebo špic v kole. A kombinéza? Dnes jich i začínající jezdec má víc, kevlarovou není problém hodit do pračky, takže se málokdy může někdo vymlouvat, že jde na závod špinavý.

4:4:1:1:1 – pravidlo, které přijala FIM na konci 70. let jako reakci na technickou revoluci na ploché dráze. Znamená to, že plochodrážní stroj může být jen čtyřdobý (mínily se tím „královská“ kubatura 500 ccm či litrové sajdy a ne různé vložené motokrosové naháněčky, dnes z ekologických důvodů se jedou 4takty všeobecně i v jiných motocyklových sportech), maximálně 4ventilový (konstruktéři zjistili, že ideální hlava je 5ventilová – 3 sací a 2 výfukové), 1 válec, 1 svíčka a 1 karburátor (reakce na motor Egona Müllera od ladiče Otta Lantenhammera). Aspoň tak zkoušeli pánové z plochodrážní subkomise udržet narůstající výkony a náklady na uzdě. Škoda, že nezasáhli o rok dva dřív nebo nebyli radikálnější. Osobně se domnívám, že měli zatrhnout čtyřventily (jako to udělali na ledě) a poslat je do muzeí. Vývoj by asi nebyl moc odlišný, ale třeba by tu bylo míň zmrzačených a víc drah a klubů.

čtyřventil – motocykl se čtyřventilovou hlavou motory (2 ventily sací a 2 výfukové) se na ploché dráze rozšířil hlavně v letech 1976, kdy je začal vyrábět Weslake a 1977, kdy najela masová výroba v Jawě. Rozhodně to ale nebyla neznámá věc dříve. Už ve 30. letech se objevovaly 4ventilové variace, ale tehdy neměly ještě reálný význam: byly dražší, složitější, poruchovější atd. Navíc 2 ventilový Jap byl natolik jednoduchou a geniální koncepcí, že dlouho nebylo třeba vymýšlet nic nového. Čtyřventilové hlavy se tak začaly objevovat hojněji až na přelomu 60. a 70. let, většinou jako úpravy stávajících motorů: Drake, ERM, Erskine, JJM, Jolly , Ricksson, Denko, Roth… jako reakce na stále tvrdší dráhy a díky strojírenskému vývoji, který dovoloval preciznější a levnější opracování.

Čtyřventilový motor je dražší: hlava má 4 kanály, jsou zde 4 ventily, pružiny, pouzdra… Je ale výrazně výkonnější, a tak bleskově vytlačil starší typy. Zakázán byl po sezóně 1977 na ledě, protože byl doslova nezvladatelný. Na ostatních typech nenašla FIM odvahu je zakázat, což vedlo k růstu nákladů a snížení životnosti motorů, to omezuje tuto disciplínu dodnes.