Abeceda ploché dráhy – písmeno "F" (1. část)

Kopřivnice – Po menší odmlce jsme tady znovu s abecedou ploché dráhy. Tentokrát jsme pro vás připravili písmeno F. Jelikož slov, začínajících písmenem F je mnoho, rozdělili jsme heslo na dvě části. Druhou část „efka“ najdete na stránkách Speedway Fakta v příštím týdnu –  16. 10. 2008. Dnes se můžete setkat s pojmy jako Finsko, Francie, Fidži, fyzička, fest a mnoho dalších…Finsko – země tisíce jezer je pro změnu zemí jen několika desítek jezdců a několika stadionů. Situaci v této bývalé ruské gubernii ještě komplikuje typické severské počasí s dlouhou zimou a odlehlost od ostatních zemí. Všude se musí cestovat daleko, dlouho a přes moře. Kdy se zde plošina objevila? I vzhledem k jazykové bariéře se těžko konkrétního data dopátrat, ale v 50. letech se už vesele závodilo a finští jezdci se objevovali i na našich oválech.

 

Z bezvýznamnosti ale vystoupil až Ilkka Teromaa v 70. letech a na něj navázal Kai Niemi. Do světové elity se pak tlačili v našem tisíciletí Kai Laukkanen a Joonas Kylmaekorpi (zpočátku koketoval se švédskou licencí), u jejich kariér se ale nyní (říjen 2008) octl velký otazník. I to by paradoxně mohlo Finům pomoci: vymysleli si projekt rozvoje plošiny – jakýsi patronát kvalitnějších jezdců usazených v britské lize (vedle zmíněných např. Tero Aarnio či Kauko Nieminen) nad konkrétním nadějným závodníkem – možná tak jména jako Katajisto či Mustonen v budoucnu prorazí i na solidní evropskou úroveň, jako se to letos povedlo Renému Lehtinenovi na dlouhé.

 

Nemůžeme samozřejmě opominout ledy. Zde patří k „věrným“ od počátku disciplíny, nad průměr zemi modrého kříže dostal Jarmo Hirvasoja, který vyfoukl východní supervelmoci i titul mistra světa. Letos je zárukou kvality Antti Aakko.

 

Francie – další plochodrážně zajímavá země, ani ne tak současným významem, jako mnohovrstevnatostí – bohatá historie, široký záběr… Země galského kohouta patřila k prvním zemím infikovaným jízdou smykem zpoza la Manche. Závodilo se různě včetně Paříže. Na tamním stadionu Bufallo se dokonce pořádala mistrovství světa, dnes bychom je označili spíš za „mistrovství světa“. Uvědomme si ale, že ve 30. letech bylo teprve vše ve kvasu a Britové ještě nevtiskli závodění pevnější ráz a strukturu. V té době i k nám zajížděli „Frantíci“, nejslavnější byl François Meynier, ostřílený harcovník na oválech krátkých i dlouhých.

 

Utrum přišlo po válce. Plošina tam živořila víceméně v travnaté podobě hlavně v Aquitánii v okolí Bordeaux a tak tomu zůstalo dodnes. Hlavně v 90. letech to vypadalo nadějně v souvislosti s Marmande: zajímavá trojúhelníková tráva, uvnitř krátká a na ní i závody MS. K tomu i dost mladých a z nich výkonnostně vyletěl vzhůru Philippe Bergé. Akorát že nadějné časy skončily, Bergé se rozbil, v Marmande krátkou zavrhli, a tak ta se dnes jezdí jen 2x do roka v Lamothe-Landerron (organizuje bývalý jezdec Patric Goret, chtělo by to víc takových manažérů!). Podle toho vypadají i výsledky. Francouzi se sice přihlašují do řady soutěží, s jejich účastí to už bývá slabší. K větší propagaci nepomohly ani exhibice v Paříži – jedné se např. v polovině tohoto desetiletí v rámci motošou na stadionu Ile de France zúčastnil i Zdeněk Schneiderwind.

 

Na trávě je to veselejší, vedle Marmande je to třeba Aduard, Artigues de Lussac, Morizes, St. Macaire, La Reole… Také zde jsou výsledky, viz letošní trochu překvapivý mistr Evropy Stéphane Tressarieu. A to vedle jeho bratra Sebastiena chyběl letos na oválech pro zranění nejmladší Matthieu, který díky angažmá v britské lize už vystrkoval růžky i na krátké. Doplňme, že s francouzskou licencí jezdí i Nizozemec Theo Pijper, ale zatím nic nenasvědčuje tomu, že by chtěl jít Ferjanovou cestou a získat občanství.

 

A na konec zmínka o ledech: jezdilo se v Grenoble i poblíž v Les Houches, nyní krouží po ledě obstarožní Claude Gadeyene.

 

fyzička – ačkoli to z tribuny může vypadat na jednoduchý sport, kde závodníka veze motorka a jezdec se jen drží řidítek (i takoví jezdci bohužel jsou a jsou pořádně nebezpeční svému okolí), opak je pravdou. Jezdec se pořádně nacvičí: vztyk do nájezdu, přitažení dopředu, vykročení a vyklonění vlevo, pak zkroucení, pardon rotace trupu… A to všechno osmkrát za jízdu a obvykle 5x za závod. Navíc si uvědomme, že pořád má v dlaních tu železnou tyčku vibrující jak sbíječka a pod zadkem motor s výkonem několika desítek koní.

 

Je fakt, že dříve byla dráhy hlubší a rozbitější, dnes se (mnohdy na škodu) preferují ovály pořádně „utáhnuté“ a tvrdé, ale zase se změnila řada věcí, která fyzičku a její použití ovlivňují. Zkrátila se řidítka, taky se už nejezdí takové „parohy“ jak kdysi, prostě už není potřeba taková páka. I proto jezdec nemusí stát rovný jak tyčka, jak to vidíme na starých fotkách.

 

Přesto je fyzička stále nesmírně důležitá. Závod je také velké psychické vypětí, které dokáže člověka vycucnout jak baterku opakované startování v zimě. Vedle toho je to sprint, kde si jezdec během minuty pořádně neodpočine a na konci bývá pořádně zadýchaný. Taky to opakování není žádná sranda. Zkuste si představit třeba atleta, který by během dvou hodin absolvoval pět sprintů nebo vzpěrače, který by v takovém časovém rozsahu nastupoval tolikrát k čince. Proto se plochá dráha hodnotí z hlediska zátěže jako extrémní sport, v němž dochází „k opakovanému použití výbušné síly v omezeném čase v kombinaci se silou vytrvalostní potřebnou ke zvládnutí delšího časového úseku několika hodin.“

 

Není pak divu, že zvláště junioři na „tahavější“ dráze trpí, ruce se jim samy otvírají a některé koncentráčnické typy s ručičkami jako špejličkami dostávají i křeče a končí na hranici vyčerpání. Na druhé straně nejde ale udělat jednoduchou rovnici hromada svalů = zásadní výhoda. Jsou známi z minulosti úspěšní svalovci, třeba náš Roman Matoušek či ruský medvěd Igor Plechanov, naopak přímo opakem byli Poláci Zenon Plech a hlavně Jerzy Rembas.

 

Dnešní špička dbá na fyzickou kondici přímo úzkostlivě. Jednak je to zdravé a moderní (a sexy) a druhak nezbytnost. Nejde totiž do námahy zahrnout jen samotný závod. To není F1, motoGP nebo třeba fotbal, kde je čas na regeneraci. Tady se po závodech obvykle hupsne do auta a uhání pryč – na letiště, další stadion, k ladiči, do postele…

 

Sezona špičkového závodníka znamená zhruba 8 měsíců (březen – říjen) neustálého harcování, během něhož se stihne kolem 80 – 90 závodů. Ve špičce, třeba květnu – červnu nebo v září, kdy se fedruje, to obnáší i pět šest závodů týdně! K pevným bodům, jako je úterní Švédsko, páteční a sobotní GP a nedělní Polsko se dolepuje Británie, Dánsko, Česko. Pokud to nemá jezdec dobře zorganizované týmově, nemá řidiče, kvalitní možnost spaní… Tady jde hledat „záhadné“ poklesy formy některých (i našich) jezdců. Když dojdou zásoby podkožního tuku – to by mohli třeba medvědi vyprávět!

 

Fidži – prý bylo nebylo… V plochodrážních pověstech, pohádkách a legendách najdeme i tu, kterak se jela (či dokonce jezdila) plošina na tomto souostroví. Možná by víc věděli na Novém Zélandu, z něhož je to tam sice bratru patnáct set kilometrů, ale je to nejbližší plochodrážní pevnina.

 

Franchetti Guglielmo – v současnosti jeden z nejlepších Italů, pokud ovšem o nynější plejádě jezdců ze země na jih od Alp můžeme použít slovo lepší v jakékoliv podobě. Nestál by za zmínku nebýt jeho neuvěřitelného stylu, nad nímž už žasli snad všichni, kteří jej viděli v akci. Startovat dokáže, zahnout mnohdy jen velmi obtížně.

 

Fest – neboli pořádně. Možno použít třeba ve spojení s motorem („Jede fest!“) nebo s dráhou (fest hlubina, tedy pořádné oraniště). A když někdo fest drží, tak to tam musí mít doraz!

 

Felix(ovi) – známá pražská plochodrážní rodina, která se po letech objíždění stadionů ve střední Evropě také aktivně zapojila do plochodrážního dění u nás. JUDr. Zdeněk Felix působí jako člen výkonného výboru Svazu ploché dráhy AČR či prezident jury, navíc právně zastupuje chabařovický klub ve sporu o vlastnictví stadionu, Lenka Felixová je na nejlepší cestě (psáno říjen 2008) stát se rozhodčí, když úspěšně absolvovala rozhodování nejrůznějších závodů v rámci tzv. zácviku.

 

Felixdorf – vesnice v Dolních Rakousích, vzdálená coby kamenem dohodil od Wiener Neustadtu. Leží v plochodrážně „úrodném“ kraji, ale už coby úhor. Několik let totiž zdejší ovál zahálí, dříve býval místem 3 – 4 závodů ročně i s naší účastí.