Abeceda ploché dráhy – písmeno "H" (1. část)

speedway_fakta_abeceda.jpgKopřivnice – Je tady znovu Abeceda ploché dráhy. Tentokrát vám další písmeno znovu rozdělíme do dvou částí. Jde o písmeno H a pojmů od tímto písmenkem je požehnaně. Dnes se můžete dočíst třeba o Harleyich, Hawelockovi, dočtete se o amerických matadorech Hamillovi a Hancockovi. Zajimavé je jistě i čtení o rodinných klanech z plzeňské ploché dráhy. Jde o jména vám velmi známá – Holubové a Hádkové. Další díl písmene H vyjde na stránkách Speedway Fakta 14. listopadu.

Hoskins Johnny – chlapík, který to všechno vymyslel. Jeho životní příběh by vydal na román, ale zde jen krátce: selfmademan z Austrálie se protloukal, jak to šlo, až se upíchl na zemědělské výstavě ve West Maitlandu. Když zájem o expozici uvadal, vymyslel „promo akci“, jak jej oživit. Šlo o závody na dráze v areálu výstaviště, nejen na motorkách, ale i tříkolek a byly i … kozí dostihy! Plochých drah se do té doby konaly mraky (tedy pokud mluvíme o závodech motocyklů na oválech), ale Hoskinsovi se podařilo v Austrálii rozpoutat takový zájem, že neutuchal ani po několika letech. A když se pak přelil do Anglie, nechyběl u toho ani on. Léta působil jako promotér klubů, zemřel na konci 80. let.

 

Havelock Gary – ačkoli Britové ve světové plošině hrají desetiletí první housle (tedy jedny z prvních), tituly šampiónů se jim spíš vyhýbají. Ten předposlední jim zajistil právě Havvy svým poněkud neočekávaným triumfem v roce 1992. Pak ale přišly „hvězdné zarděnky“, problémy s drogami atd. I když na oválech vydržel, do své hvězdné formy se už nevrátil, dnes dosluhuje jako solidní druholigový závodník.

 

Harley – a druhou půlku názvu tvoří Davidson. Pokud mě paměť neklame (tedy ne že bych to pamatoval, ale někde jsem to četl), tak tihle dva chlapíci se sčuchli, aby vytvořili jednu z nejslavnějších motocyklových firem světa. „Harýky“ řádily i na plošině, ale hlavně v době, kdy to ještě nebyla speedway, ale všemožné závody na oválech. Společně s Indiany kralovaly v USA a Kanadě závodům na klopených dřevěných cyklistických drahách. Zvláště model peashooter neboli louskáček ořechů (kvůli charakteristickému klapání odkrytých ventilových vahadel) byl pořádnou peckou. Jenže těžké stroje semotamo vyletěly na tribuny a masakrovaly diváky, takže obliba téhle varianty šla dolů. Na „cinder tracks“ nebo „dirt-tracks“ se už neprosadily hlavně kvůli nástupu JAPů ve 30. letech. Dodnes ale H/D závodí v americké variantě zvané flat-track, kde se jezdí na drahách kolem 600 až 800 metrů, tvořených uválcovaným pískem napuštěným vyjetým olejem. Tam závody na oválu tvoří jednu z částí trojboje, další je silnice a něco jako motard (supermoto).

 

Hancock Greg a Hamill Billy – mohli by spolu jezdit dvojičky a taky jezdili. Dva Američané, či jak oni zdůrazňovali, Kaliforňané, byli z „vysmáté“ generace Amíků, kteří jezdí na pohodu a s neúspěchy si moc hlavu nelámou. Taky nemuseli, úspěchů bylo rozhodně víc. Těmi největšími tituly mistrů světa pro Hancocka v roce 1997 a o rok dříve pro Hamilla. Od té doby se ale leccos změnilo. Vycouvali z Británie ve prospěch oblíbeného Švédska, Hamill zrezignoval z GP a letos (2008) ohlásil konec kariéry. Hancock tak zůstává posledním mohykánem pod vlajkou s hvězdami a pruhy ve světové elitě. Jak dlouho ještě vydrží, zvláště po hořkém soustě v „německé“ Bydgoszczi, kde přišel o bronz?

 

Hrabec Alois – zvaný Olin, dlouholetý funkcionář březolupského klubu a jednu dobu i šéf porevoluční české ploché dráhy. Zemřel v roce 2003 ve věku pouhých 65 let.

 

Hackney – londýnská čtvrť, kde „hnízdil“ klub Hawks (Jestřábi), případně Kestrels (Poštolky). Na zdejším ovále se dokonce jela i GP Británie (a padla zde památná rána pěstí, která trefila Tomasze Golloba, autorem byl Craig Boyce), ale to už byla labutí píseň nejen tohoto oválu, ale i londýnské ploché.

 

Halifax – město ve střední Anglii se mohlo pyšnit klubem Dukes (Vévodové). Jenže zlatá éra dozněla koncem 70. let a s hospodářskou krizí a utahováním opasků za vlády železné lady Thatcherové zmizelo z plochodrážní mapy i toto místo.

 

helma – taky přilba, polsky kask, maďarsky sisak (čteno šišák), rusky šlěm. Je fakt, že drzí mladí komentují vzpomínky starších slovy, že to se ještě jezdilo v čepici s kšiltem dozadu, ale taky je skutečností, že helma byly jednou z prvních ochranných pomůcek, na kterou se zaměřovala pozornost pořadatelů. Už ve 30. letech můžeme najít informace o prvních atestech, tedy značkách zaručujících kvalitu. Kožené čapky rychle mizí a povinné se stávají skořepiny chránící temeno hlavy. Teprve po válce (v různých zemích různě) se prosazují přilby s chráněnými spánky. První integrálky se staly senzací na přelomu 60. a 70. let a zpočátku se tvrdilo, že se na plošině neprosadí: menší rychlost, kratší doba závodění, nutnost často strhnout masku s brýlemi a jet na oči… Jenže bezpečnost rozhodla jinak a dnes ani jiné přilby nevidíme. V současnosti má helma na závodech dvouletou životnost – tak dlouho platí její mezinárodní homologace.

 

Holandsko – taky bychom to mohli šoupnout pod Nizozemsko, ale proč s tím otálet! Takže: mezi válkami evropská špička, však taky Holanďané patřili k ozdobám např. Zlatých přileb a Gerrit van Dijk i jednu vyhrál (a Poldevaart se tu zabil), po válce to chvíli vypadalo na zemi zaslíbenou, i se rýsovala liga, ale pak rychlý a tvrdý pád na prdel. Živoření, ze kterého se nikdy nevzpamatovali, jezdci jako Henny Kroeze či Rudy Muts to dotáhli v 70. a 80. letech jen na solidní průměr. Výš mohl Théo Pijper, jenže sice zamířil za zkušenostmi do Británie, ale zároveň se věnuje – a úspěšně – dlouhé a trávě.

 

A jsme u toho, co jde místním jezdcům lépe. Travařů (specialistů na místní hluboký písek) tu je dost a dost, a tak není divu, že tu sbírají i medaile – třeba zmíněný Pijper, který ale jezdí s francouzskou licencí. Další kvalita je Dirk Fabriek a mladý Jannick de Jong. Můžeme připomenout i sličnou a u nás populární Nynke de Jongovou, která ale pro změnu závodila s německou licencí a letos se pořádně rozsekala na německém dlouhodrážním mistráku.

 

Dráhy? Krátké Blijham, Vledderveen, Lelystad, (Veenord, Stadskanaal), z travnatách třeba Aduard, Noordwolde, Siddeburen, Loppersum, Roden, Uithuitzen, Vries, Joure, Eenrum, Opende, Staphorst, Balkbruk…

 

A ještě zmínka o ledech. Kdysi byli Holanďané pilnými pořadateli, jenže Haag, Deventer, Groningen či Eindhoven už jsou minulostí a dnes se jezdí jen jeden víkend v Assenu. A jezdci? Kdysi do širší špičky pronikl Roelof Thijs (70. léta), který dnes pořádá a sponzoruje volný závod den před GP na ledě, později byl nejlepší Tjitte Bootsma, který se chlubil i titulem mistra České republiky (neprávem, v propozicích bylo napsáno, že titul inkasuje nejlepší český jezdec). Nyní je zajímavou postavou stále se lepšící Sven Holstein. S Desiré Daubertovou se stal mistrem Evropy na trávě sajdkár, nyní má šanci být i tulipánovou jedničkou na ledě.

 

Hejtík Jiří a Tomáš – prvně jmenovaný vedle aktivit v motokrosu se výrazně angažuje i v ploché dráze: jako rozhodčí a jako komentátor nejen na Markétě, ale i v televizi na kanále Nova (dříve Galaxie) sport. Jeho syn jezdil, pak soudcoval a mechaničil pro tým bratří Drymlů.

 

Hajný Milan – funkcionář Divišova sice krátkou, ale možná klíčovou dobu. Po generační výměně nastartoval stagnující klub k ambiciózním plánům, např. měl lví podíl na návratu ledových závodů do Česka po sedmileté pauze.

 

HBC – už o nich byla zmínka pod heslem o fandovství, ale pochvaly není nikdy dost. Skupina fanoušků z Prahy a okolí začala sponzorstvím jezdce, pak došlo na „nadstavbový“ závod a posléze i na dvojici v MR dvojic. A jejich identita? Fotograf Honza Neruda, Radek Fanta zvaný Bubo a Petr Leifr neboli Castro. Kéž bychom takových skupin a jednotlivců tady mohli vyzvednout víc!

 

hotel – místo, kde závodník tráví během sezóny času víc, než je mnohdy libo. Na druhé straně v autě či odbavovací hale toho nadřímá ještě víc a co by v takové chvíli dal i za takovou „zablešenou“ postel v hotelu Vlasta ve Lvově. Blechy tam asi nemají, ale je to jen trochu lepší než zemljanka! Jenže i tak možnost natáhnout se na posteli a usnout bez kolébání a ve tmě, to je komfort! Do postele se závodník dostane často až po půlnoci a rána bývají mnohdy značně zapeklitá. Nejenže je třeba přemoct spánek a otevřít oči, ale i často zjistit, ve které zemi se zrovna nachází a co jej čeká. Pokud cesta na letiště, obvykle následuje sakrování a úprk k přepážce. Pokud cesta autem, úprk k oknu, aby se přesvědčil, zda ještě má čím odjet (případně na čem závodit). Z toho vyplývá, že i ti největší plochodrážní optimisté razí zásadu: všude dobře, doma nejlépe.

 

hlasatel – dnes se spíš používá výraz komentátor nebo módně spíkr, ale pořád jde v jádru o totéž: informovat diváky o tom, co bude (startovka, která jízda a kdo v ní pojede), co je (změna na startu, vyloučení, časový limit) nebo bylo (pořadí v cíli, body). Je možné vychválit sponzory, říct zajímavosti o jezdcích, výsledky jiných závodů, pořadatelský sbor či pozvat na další akce, je fajn „vtáhnout“ diváky do dění a udělat z toho šou. Každopádně je to ale jedna z nejnevděčnějších funkcí, protože takový člověk je hodně na ráně (a to i když se schová do věže a není na trávníku uprostřed dráhy). Každý přežblept je slyšet a těžko se vymlouvat na někoho jiného. Proto někteří soudí, že méně je někdy více a vzpomínají na letitého pražského činovníka Josefa Mičána, který prostě ohlásil kdo jede, jak dojeli a hotovo, šmytec. Vodvaz to nebyl, ale aspoň měl člověk prostor pokecat se známými.

 

Hnidák Josef a Jiří – jejich osud je spjatý s pražskou Markétou. První po jezdeckých pokusech v 60. letech byl léta špičkovým mechanikem, jeho syn byl talentovaným závodníkem (3. v ME juniorů 1981 ve Slaném), ale jeho kariéru přervalo těžké zranění obratle na ME v Leningradě (dnes opět Sankt Petěrsburg), nyní se věnuje knihám.

 

Husqvarna – do novodobé historie ploché dráhy nepatří, ale v před- a poválečných letech bychom ji v programech i ve výsledcích našli. Švédský stroj (tedy přesněji motor) používali nejen jezdci Tre kronoor, ale třeba Rakušané. To ale platilo jen pro delší kontinentální dráhy, na kratších oválech JAP všechny nekompromisně vyhnal.

 

Heřmanův Městec – nakazil se plochou dráhou od nedalekých Pardubic. Přesněji řečeno, když Zlatá přilba počátkem 50. let neměla na růžích ustláno, pořadatelé a fandové hledali náhradu. Čáku na převzetí štafety si dělali v Dolní Čermné (dokonce jeden ze závodů zkoušeli označovat jako „malou Zlatou přílbu“) a také v Heřmanově Městci – zde se jediný doložený závod na 500metrové travnaté dráze na louce u bažantnice konal v roce 1955.

 

Hádek Jan, Bořivoj, Jan, Michael a Daniel – pořádný seznam, co? Už tři generace krouží po plochodrážních oválech od konce 60. let skoro bez přestávky. Po otci štafetu převzali synové a poté se v tomto desetiletí objevili i Boříkovi synové. Všichni jsou spjati se západočeským Chotíkovem u Plzně a s oválem na plzeňských Borech, byť startovali i v Pardubicích za SVS (Bořivoj a Jan ml.), za RH Praha a v Anglii (Bořivoj). Jan st. a Bořík úspěšně startovali i na dlouhých drahách, zatímco Michael se začíná prosazovat mezi juniory a nejmladší Daniel prozatím krotí stopětadvacítku. Pokud v té pětici máte správný chaos, doplňme, že do rodiny patří i Lubomír Lang, jehož syn Jiří měl závodní premiéru letos.

 

Holub Jan, Jan, Libor a Jan – další plochodrážní rod, také třígenerační a také spjatý s Plzní, i když zároveň s Českými Budějovicemi. Tam totiž na konci 50. let začínala kariéra na dráze na Dlouhé louce Jana Holuba nejstaršího. Záhy se zařadil mezi naši elitu, což stvrdil tituly mistra republiky, účastí ve finále MS i tím, že jako první Čech mohl zamířit do britské ligy. O jeho kariéře dokonce vyšla skvěle napsaná knížka Ovál plný smyků z pera místního redaktora Jana Kubce. Jeho synové Jan a Libor závodili v 80. a 90. letech, druhý jmenovaný i na ledech. Nyní druhým rokem startuje na oválech i syn Jana II., Jan Holub III. A opět, aby to nebylo tak jednoduché, do rodiny patří i Martin Dolenek, který jízdu smykem zkoušel na konci 90. let na Markétě, a Zdeněk Simota.

 

Herxheim – dlouhodrážní ovál v bavorské části Německa. Písková dráha vznikla úpravou koňské dostihové trati a hostila záplavu významných podniků. A aby to bylo pestřejší, už několik let se má čile k světu i krátká dráha uvnitř dlouhé. Má do 300 metrů a zvláštností je jízda bez mantinelů, takže někteří jezdci už okusili vyloučení za přejetí vnější čáry ohraničující dráhu oběma koly.

 

Herman Karel – fotograf z České Třebové s citem pro „akci“, fotil především v 70. a 80. letech. Škoda, že publikoval málo snímků (a nikoli knižně) a že třeba v současnosti nepracuje např. na internetovém zpřístupnění snímků.

 

Havelka Rudolf – pardubický jezdec (1927 – 2007) vtrhl do poválečného dění jako velká voda a záhy byl velkým soupeřem stálicím typu Rosák, Lucák, Kadlec či Šeberka. Dokonce se mu v roce 1950 podařilo sesadit z domácího trůnu fenomenálního Huga Rosáka a získal druhý a na dlouhá léta poslední titul od autoklubu (další už byly od Svazarmu a to až od roku 1956). Jeho kariéru ale zbrzdila svazarmovská kampaň proti ploché dráze počátkem 50. let, pak naše materiálové zaostávání za světem a poté několikaletá přestávka z důvodu trestu. Po návratu na svobodu se záhy zařadil opět mezi naši špičku, ale už jen širší. Startoval až do začátku 70. let, pak plnil funkci státního trenéra, poté dlouhá léta až do své nedávné smrti fungoval v pardubickém klubu.

 


Tento článek má: 2 652 přečtení

Napsat komentář