Abeceda ploché dráhy – písmeno "H" (2. část)

speedway_fakta_abeceda.jpgKopřivnice – Jak jsme vám minulý týden slíbili, přinášíme vám další díl písmene H abecedy ploché dráhy. V dnešním vydání našeho seriálu se dočtete takové pojmy jako Harris, Hradec Králové, hrb, Hitler a hákový kříž, Husákova normalizace, hlava, hrášek, hokej a spoustu slov, která na první dojem vypadají, že nemají s plochou dráhou nic společného. Ale přesvěčte se sami, že ano.


 

Hradec Králové – měl šanci se zařadit mezi plochodrážní místa už v roce 1950. Tehdy místní pořadatelé uvažovali o uspořádání závodů buď na sokolském stadionu, nebo na dostihovém závodišti v Novém HK. Z obojího sešlo, a tak se začalo závodit až v říjnu 1951 na dráze ve Svobodných Dvorech. Tady se pak jezdilo v místech bývalé jámy po těžbě cihlové hlíny až do druhé poloviny 60. let. Možná by to vypadalo jinak, kdyby v roce 1960 neproběhla územní reforma, při níž byly sloučeny Pardubický a Hradecký kraj. Zatímco KNV (pro mladší – krajský národní výbor) se stěhoval do Hradce a Pardubky byly jen sídlem okresu, v plošině tomu bylo naopak. Centrem dění zůstalo město perníků a tady bylo i jezdecké jádro obou sloučených krajských družstev. Z hradeckých jezdců (z nichž někteří se rekrutovali až od Broumova) nejúspěšnější byl Vladimír Uher, který krátce jezdil i za Rudou hvězdu.

 

Harris Chris – britský jezdec z Cornwallu na jihozápadě Anglie. Začínal ve školním věku na trávě, pak se prosadil v juniorském věku i v ME do 21 let. Místo Lee Richardsona pak dostal v sezóně 2007 šanci v GP a zvláště první část byla vynikající, vrcholem bylo vítězství v GP Británie. Letos spíše útlum a nevýrazná šeď.

 

hrb – čím to je, že dřív ti kluci stáli na nástupu jak svíce a dnes vypadají všichni tak hrbatě? Že by absence pořadovek v tělocviku a povinné vojny? Taky možná, ale hlavně jezdci kdysi si na károvanou flanelku natáhli koženou bundu a v tom závodili (pokud neměli jen vaťák). Dneska se pasivní bezpečnost jezdců zlepšuje také kvalitní ochranou zad. A i tu je za zhruba 30 let vidět pokrok. Především vedle „páteřáku“ přibyly i další chrániče, ale i centrální ochrana obratlů narostla až do zmíněného hrbu chránícího hrudní obratle. Co však zůstává problémem, jsou krční obratle. Ve Švédsku se jako povinnost pro juniory prosazuje půlkruh (spíš třičtvrtěkruh) z měkkého plastu, připomínající záchranný kruh (nebo taky záchodové prkénko z vlaku). U nás s ním letos jezdil Filip Šitera a v budoucnu bude nejspíš povinný i pro všechny juniory.

 

Hitler a hákový kříž – není známo, jestli Führer někdy zašel na plochou dráhu (tehdy se v Berlíně jezdila dlouhá v Karlshorstu a jezdila se i v Mnichově), ale hakenkrajc se na rukávech německých závodníků objevoval od roku 1934. Měli jej i němečtí vítězové Zlaté přilby. Politická situace pak ovlivňovala sezónu u nás v pozdějších letech. Třeba v Opavě, kde byla početná německá menšina a která tehdy ležela na německé hranici, to bylo v osmatřicátém tak horké, že připravovaný závod musel být zrušen. Podobně na Velké ploché dráze toho roku na podzim na Strahově už nestartovali Němci – jejich ústředí jim k tomu nedalo souhlas. Stejně se museli pořadatelé obejít bez Rakušanů, tehdy už po anšlusu Němců z Ostmarky. A konečně Mnichov a odstoupení pohraničí zhatily i připravovanou premiéru mistrovství republiky, která měla proběhnout v Plzni. Není třeba se rozepisovat, že březnová okupace v devětatřicátém znamenala konec ploché dráhy u nás (s výjimkou jednoho závodu motokol v Ostravě na Staré střelnici). Další, nepříliš chvályhodnou výjimkou pak byly starty některých našich (Lucáka, Rosáka, Lukeše, Stanislava a možná i dalších), kteří hbitě využili toho, že jsou chráněnci Říše, a vyrazili na závody do Německa reprezentovat protektorát.

 

Každopádně začátek druhé světové války v září 1939 znamenal skoro definitivní stop závodění ve světě. Neodjelo se světové finále ve Wembley a závodilo se jen sporadicky v Británii (třeba v Belle Vue v Manchesteru).

 

Husákova normalizace – o 70. letech se mluví jako o době nehybnosti, ale pro plochou se tehdy leccos dalo do pohybu. Komunistický režim naprosto ztratil kredit a stal se prachsprostou prolhanou diktaturou, ale uzavřel s občany svého druhu smlouvu: kdo nebude strkat nos do politiky, tomu zkusí přilepšit a nechá ho na pokoji. A tak přesně podle hesla – kdo si hraje, nezlobí – mohutně dotoval sport.

 

Co z toho ve sportu levých zatáček? Především už začátkem 70. let vzniklo středisko vrcholového sportu (SVS) v resortu ministerstva vnitra, tedy v Rudé hvězdě na Markétě. Na konci dekády jej následovalo obdobné svazarmovské středisko v Pardubicích. Došlo i na stadiony: obnovily se Mariánky (1971), rekonstruovala Markéta (1976) a Slaný (odstranění asfaltu), rozvíjely Pardubice a Žarnovica. A především výrazným způsobem vzrostl počet závodů. Šel tehdy výrazně přes stovku a většina z nich byla dotovaných. Znamenalo to, že když šlo o tzv. mistrovský podnik (liga, MR jednotlivců, přebor ČSR, juniorské mistrovství…), peníze na bodovné, cesťáky či činovníky šly z ústředí. To se blahodárně projevilo i na počtu jezdců (kolísal okolo 120 licencí) a časem i na kvalitě.

 

Byly ale i minusy. Zanikly např. dráhy v Ostravě a ve Svitavách, nikdy se nepovedlo vyřešit problém oválu v Bratislavě (a v 80. letech skončila i nedaleká náhražka v Zohoru), Ústí nad Labem a v Brně, v Chomutově se víc nejezdilo než jezdilo. A hlavně: přes medaile nevznikl umělý ledový ovál, na němž by jezdili rychlobruslaři i motoristé. Takže konečný verdikt? Ošemetné, ale budiž – jasně, pokrok tu je (i díky funkční Jawě a Barumu), ale šlo z toho vyždímat víc. Plánovitý a promyšlený rozvoj to (jako ostatně nikdy) nebyl.

 

hlava – součást motoru, dosedající na válec. Kolik válců, tolik hlav, ale v současnosti je povolen jen jeden. V hlavě je svíčka, kanály sací a výfukové a v nich ventily v zalisovaných pouzdrech, dále pružiny, vačky, vahadla, vodítka, ložiska (většinou tzv. jehlové klece), rozvodové kolo, řetěz atd. podle typu motoru (OHV nebo OHC). To vše se samozřejmě týká motoru čtyřtaktního, který je dnes jediný povolený.

 

V čem spočívají ladičské zázraky? S hlavou se dá pracovat ve stadiu surovém i nastrojeném. Např. upravit tvar kanálů, vyleštit je, pohrát si s tvarem spalovacího prostoru, snížit hlavu (tedy zbrousit i o desetinku milimetru, aby byl spalovací prostor menší, a tím byl větší kompresní poměr). Jde obrousit ventily, dát speciální vačku a super pružiny, celé to odlehčit, vyrobit ze speciální slitiny… Je jasné, že to je záležitost drahá: a) vše je poctivá ruční práce, piplačka a kusová výroba, b) vše je na hranici životnosti. Motor je tak nadupaný a díly tak odlehčené, že často nevydrží. Pink, prasklá segerovka, buch, ventil zůstane viset a potká se s pístem, prásk, motor z velké části v čudu a škoda v desetitisících. Ale i když nedojde k destrukci, obvykle se tyto speci díly rychle opotřebují (někdy už po několika jízdách) a motor ztratí výkon.

 

Hlava ale také je součást jezdce. Není tam jen proto, aby mu nefoukalo do krku, tedy jakýsi velký špunt. Závodník bez hlavy je nebezpečný sobě i ostatním a ten, kdo přemýšlí, dokáže se perfektně nachystat na sezónu i jednotlivou jízdu, na dráze si soupeře přečte a neútočí zbrkle, prostě jezdí hlavou, má nevyčíslitelnou výhodu. Jmenujme aspoň Ivana Maugera, který byl v tomhle fenomenální. Prostě improvizace ano, ale až jako poslední možnost, když už nezbývá nic jiného.

 

A ještě hlava jako terč častých úrazů. I přes stále lepší přilby jsou otřesy mozku na denním pořádku, semtam jdou zuby ven, Rakušan Heinrich Schatzer si zlomil i spodinu lebeční, nešťastný Karel Červenka zahynul v Chomutově po propíchnutí hlavy prasklým prknem z mantinelu.

 

hrášek – s opečenou klobásou není nejvhodnějším jídlem před závodem, ne kvůli větrání boxů, ale protože je vydatnou krmí a může ležet v žaludku. Jinak se tak v plochodrážní hantýrce říká drobnému materiálu, kamínkům a prachu, většinou vyházenému na vnější části zatáčky. Někdy při úpravě dráhy traktoristé kroužkováním zkoušejí natahat vytrhaný materiál zpět na lajnu, tedy k vnitřnímu obrubníku, jindy vyházenou směs nechají na venku a pokropí ji, což může udělat nebezpečné blátíčko. Ani oschlý hrášek není moc bezpečný. Zadní kolo se nemá čeho opřít, a tak se vrtí a jezdec často ne a ne zahnout a metelí si to do prken. Druhou možností pak je, že mu to na hrášku uklouzne podobně jak Jánošíkovi a skončí to přetočením zadního kola.

 

hokej – vynikající doplňkový sport. Vhodný pro plošinu právě kvůli kombinaci rychlé akce a chvil odpočinku, což připomíná zátěž na závodě. Pražané jej hrávali roky a v zimě došlo dokonce na několik přátelských mačů, např. se sponzory Josefa France aj. – kolínským Kaltem.

 

Jinak horší je, pokud má „hokej“ v hlavě někdo od plošiny během závodění. Třeba startmaršál, který napočítá pět kol, praporkář, který iniciativně zvedne červenou vlajku, jezdec, který najede v blbém povlaku nebo o jízdu spíš. Taky není dobré si splést Neustadt nad Dunajem s tím nad Dossou (oba leží na opačných koncích Německa a už vůbec ne s Wiener Neustadtem. Pár zápaďáků se takhle spálilo v Polsku, když dojeli do jiného Ostrowa či Krosna, než měli. A taky je na škodu mít hokej třeba ve věcech: tenhle nemá licenci, tamten zase zapomněl vestu (boty, kombinézu) a jiný má v base takový bordel, že něco najít je zázrak. A nejhůř na tom jsou ti, kteří nevědí, proč vlastně jezdí. Děvčátka a hospoda nebo dílna? Po závodech nebo radši partička? Na brigádku vydělávat penízky na lepší techniku nebo radši hledat výmluvy, proč to nejde? Příklady? O jéj, těch by se našlo! Škoda ukřivdit někomu, na koho bychom zapomněli. Však si určitě na řadu z nich vzpomenete! Když tak mi je dopište do diskuze!

 

hřebík – do rakve. Třeba defekt v rozjezdu (Tobias Kroner v kvalifikaci MS družstev letos v Maďarsku). Anebo v jízdě, kde má závodník úspěch na dosah (Jindřich Dominik v kontinentálním finále MS 1982, kdy už mu kupovali letenku do Los Angeles na finále). Nebo zastavená jízda kvůli někomu jinému (Luboš Tomíček v challenge 07 v poslední jízdě, když spadl Kyle Legault).

 

Ale jinak je to „maskot“ ledů. V prvopočátcích se zkoušelo ledacos, třeba řetězy, speciální návleky na kola, ale jasně vyhrály hřebíky. Jak takové kolo uděláte? Vezmete motokrosovou pneumatiku, ořežete špunty. Pak něčím vyložíte vnitřek (požární hadicí, starou rozřízlou duší). Naděláte díry podle rozpisu – jiný počet na levou stranu (nejvíc), pak na střed (míň) a nejmíň napravo. Prostrčíte dírou hřebík s velkou podložkou (aby tlak při jízdě neprotáhl hřebíky dírou ven, stejně se to stává) a zašroubujete plochou matkou na vnější straně kola.

 

Udělat kolo je doslova alchymie a samozřejmě jsou v tomhle mistři Rusové. Dostat se ke kvalitnímu rozpisu (tedy nákresu) není jednoduché a ke kvalitnímu kolu ještě těžší. Kol je málo, a tak si je jezdci hlídají a předávají je tak leda svým chráněncům a nástupcům. Svého času byl vrcholem rozpis Tarabanko podle špičkového sovětského gonščika.

 

Podle řádů má hřebík mít délku maximálně 28 milimetrů, což se na závodech čas od času měřívá. Na předním kole jich bývá cca 120, na zadním až 180. Hřebík, i když je kovový, bývá dost choulostivý. Projet se po betonu či asfaltu taky může znamenat ulámání či ztupení špiček, pokud se jezdci prohrabou skrz led na hlínu či škváru, obvykle to znamená, že na koncích budou mít háčky – že si hřebíky ohnou.

 

hlubina – nebo taky hlubočina, polsky przyczepny tor (čti přičepny tor) nebo taky kopa, anglicky grippy. Tedy druh dráhy, který je pravým opakem betonu. Dřív takovýchto oválů byla většina, přesněji zdrcující většina. Když se například jezdilo na atletických oválech, dokázali jej plochodrážníci rozhrabat jak divočáci dubový lesík v době zrání žaludů. Dodnes ostatně v pravidlech stojí, že na tvrdém podkladu má být 5 cm volně sypaného materiálu. Takovéto dráhy měly výhody: nebyly tak rychlé, neopotřebovala se tak zadní pneumatika a nerozhodoval jen motor. Nebyly tak vidět díry a koleje, jezdci dělali chyby, jelo se v kontaktu, předjíždělo.

 

Nevýhodou ovšem bylo, že všichni byli „popeláři“, tedy zasekaní od škváry až za ušima. (Dnes to lze zažít už jen např. v Krosně). Proto byl od konce 60. let s nástupem reklamy do sportu tlak na „čistší“ sport. Dráhy se začaly víc válcovat, dělat tvrdší, čímž začaly být rychlejší. Důsledek? Větší význam startu, nutnost za každou cenu se prosadit v nájezdu do první zatáčky (pak se na tvrdé dráze už hůř předjíždí) větší agresivitou. A hlavně důraz na výkon: čtyřventily, ladění motoru. To eskalovalo nebezpečí a náklady, což se nepovedlo zbrzdit dodnes a dusí to plochou dráhu dodnes.

 

U nás bývala hlubší obvykle Kopřivnice, materiál býval i v Plzni. Vznikali tak i jezdci „specialisté“ – na hluboké dráze se cítili jak doma (Josef Plíšek, Luboš Volín), jak se kolo nemělo o co opřít, bylo zle. A naopak. Mejdlíčko či lízátko muší bejt, ale hluboké sračky ne!

 

Huszcza Andrzej – jezdec legenda. Nikdy se nestal mistrem světa, ale byl uznávaný pro svůj přístup, fér jízdu a výdrž. Ještě ve dvaapadesáti závodil jako rovný s rovným s jezdci, jejichž by mohl být skoro dědeček. Po dlouhých letech strávených v Zieloné Goře dosloužil v Poznani. Závodnickou nezdolnost jako by zdědil po svém tchánovi, jimž byl slavný Paweł „Paulek“ Waloszek, který také závodil s pěti křížky na krku.

 

hovno – není špatné si ho schovat na čas tak půlhodinky před závodem a pak jej „odložit“. To ovšem nesmíte být na Ukrajině! Ostatně ani řada jiných stadionů (a to i na západ od nás) není kouzelným místem a toalety mnohdy vzbuzují odpor takřka nepřekonatelný. Ale je tady i další význam – ve smyslu slabého výkonu. Hovno jede, ulevují si diváci, trenér či mechanici, když sledují trápení svého idolu. Pokles formy může postihnout i nejlepší, ale mnozí nekritičtí fandové to odmítají vzít na vědomí. Pokud to má formu nezlomné víry, že se karta obrátí a zase pofrčí, je to sympatické. Pokud si místo toho nebožák vyslouží pískot, spílání a nadávky, je to důkaz malosti publika a léčení vlastních komplexů.

 

hák – došlo už nejednou na levý i pravý hák, možná i zvedák či čelo, o jednom solidním direktu píši u hesla Hackney, mlelo se to i na domácích oválech (přesněji v depu). Ale pojďme k tomu háku veskrze plochodrážnímu, neboli k pravé stupačce. Ta má na konci zarážku na botu, což ji odlišuje od jiných motocyklových opěrek pro nohy. Jak vznikl hák? Jednoduše, z potřeby pořádně se zapřít, aby jezdec mohl strnout stroj do kontrolovaného smyku. Kdysi byly háky pevné, tedy přišroubované k rámu a nehybné, nejdříve na trávě a pak i na krátké se rozmohly háky sklopné. Na pevném základě je nasunuta koncovka, která se může sklopit směrem dozadu. A důvod? Tentokrát bezpečnost jezdců, při kontaktu s mantinelem hrozí menší nebezpečí vykloubení, taktéž při jízdě na rovince, kdy si jezdec občas bolestivě naroloval nohu pod hák.

 

Hák občas praskne, pokud upadne, je to známka bordelářství nejvyššího kalibru. Jezdci laborují někdy i s jeho velikostí (hlubší – mělčí) a v poslední době se rozšířil i jezdecký styl ve druhé polovině zatáčky vydělávat nohu z háku kvůli změně těžiště a možnosti narovnání motorky. Hák je jednou z nejnebezpečnějších součástí motorky, hlavně při hromadných pádech může způsobit vážná zranění.


Napsat komentář