Oldřich Šmahel: "Jezdec a mechanik musí být jedna ruka."

Kuslogo.jpgsmahel.jpgKdyž po návratu z vojny zjistil, že jeho kariéra postrádá perspektivu, vrhl se Oldřich Šmahel, v plochodrážním prostředí známý jako Olí, na dráhu mechanika. Učil se od Evžena Erbana, Aleši Drymlovi staršímu pomohl k titulu dlouhodrážního vícemistra světa, aby se na 48. Zlaté přilbě seznámil s mladým Ryanem Sullivanem, se kterým prožil následujících devět let. Po přestávce se k mechaničení vrátil, pečuje o motorky Matěje Kůse.

MK: Promluv, prosím, o své závodní kariéře.
OŠ: Taková normální. Bylo mi tak dvanáct třináct, když jsem začal s Evženem Erbanem, tomu jsem pomáhal s motorkami. Pak jsem od něj dostal věci na sebe i motorku a Evžen se o mě staral, než jsem si zranil rameno. To bylo asi v roce 1978, i když si nejsem úplně jistý, určitě jsem byl v prváku ve škole. Pak jsem jezdil za Přilbu a do toho jsem měl různé problémy v práci, a tak jsem dostal roční distanc. Potom jsem musel na dva roky na vojnu, kde jsem nejezdil. Když jsem se z vojny vrátil, tak jsem zase začal jezdit, ale už to nebylo ono, už to nebylo tak perspektivní, jak jsem si myslel. Tak jsem skončil a začal jsem dělat mechanika. To bylo v roce 1986, od té doby jsem začal dělat mechanika. Byl jsem u Aleše Drymla do roku 1991, jezdil jsem s ním v Německu nebo jak udělal vicemistra světa na dlouhé dráze v Mariánských lázních, pak jsem byl s Gašparem Forgáčem, Pavlem Karnasem a v roce 1996 jsem potkal Ryana.

MK: Jak se to stane, že kluk z Mikulovic začne dělat mechanika světovému jezdci?
OŠ: Seznámili jsme se tady na Přilbě a Jirka Jirout, Mariánův táta, když byl ještě na živu, se mě zeptal, jestli bych nechtěl dělat mechanika jednomu mladému Australanovi, co přijel. Tak jsem si říkal, proč bych seděl na tribuně a šel jsem mu pomoct. On se dostal do semifinále a praskl mu zadeček. Jezdil motor GM a rámovinu Antig. Další den jel Tomíčkův memoriál, ale měl ten prasklý zadeček. Po Přilbě jsme se domluvili, že s ním odjedu i ten Tomíčkův memoriál. Do Prahy jsem jel dřív, opravil jsem ten zadeček a on ten Tomíčkův memoriál vyhrál. Pak mě požádal, jestli bych mu občas někde nepomohl. Když v roce 1998 postoupil do Grand Prix, to bylo tenkrát šest závodů v sezoně, mezi tím jsem si dělal svoji práci, on mi vždycky zavolal, kam mám jet, tak jsem tam jel. To bylo do roku 2004, kdy mi řekl, abych s ním byl v Anglii. On měl pak problémy s krví, takže nedojel ligu ani Grand Prix, do Anglie se už nevrátil a jezdil jenom polskou a švédskou ligu. Když on skončil, tak jsem byl sezonu s Richardem Hallem, potom jsem asi tři měsíce pomáhal Luboši Tomíčkovi, no, a teď jsem s Matějem.

MK: Jak jsi na tom byl s angličtinou, když jsi začal pracovat s Ryanem Sullivanem?
OŠ: Než jsem začal s Ryanem, neuměl jsem v podstatě ani slovo. Jsem se učil z knížek, ale nějak mi to nešlo. Knížky plavaly ve vaně, protože jsem u toho vždycky usnul. Každý říká, že nejlepší je, když tě hodí do vody, tak jsem se tam 14 dní topil, chtěl jsem jet domů, ale pak jsem se nějak rozmluvil. Dneska se domluvím, ale horší to je se psaním a se čtením. Zvládám se bavit po telefonu, ale žádná sláva to není.

MK: Jak jste mezi sebou komunikovali, když jsi nemluvil anglicky?
OŠ: Ono to je všechno to samé. Motorka je stejná, dráhy jsou podobné, jde akorát o převody. Já jsem věděl, jak se řekne převodník, jak se řeknou trysky a nic víc vlastně nebylo potřeba. Jezdec přijede, řekne, co chce, vyměnit trysku, jaký tam chce převod a na to není potřeba umět tolik anglicky.

MK: Bydlel jsi přímo u Sullivanových?
OŠ: Nejdříve jsem bydlel u Ryana doma v Peterborough, druhou sezonu u jeho kamarádů, tam jsem měl nahoře svůj pokoj. Byla to dobrá spolupráce a škola. Ale byl jsem tam díky Evženu Erbanovi a Aleši Drymlovi, protože kdybych nedělal s nimi, tak jsem se nenaučil tu mechaničinu, jaká by měla být, a to jsem pak s Ryanem zužitkoval.

MK: Jak jsi reagoval, když ti Matěj Kůs zavolal, že tě chce za svého mechanika?
OŠ: To už jsem měl rok pauzu, kdy jsem byl rozhodnutý, že už to skončím všechno. Moc se mi nechtělo, protože jsem nevěděl, do čeho jdu. Pak jsem mluvil s Matějem a Martinem Kurzem (pozn.: manažer Matěje Kůse) a domluvili jsme se, když jsem Matěje poznal. Kluk má dobré srdce, je to teď taková moje rodina, jsem s ním spokojený. On hlavně, když ten druhý potřebuje, tak ho nenechá nikdy ve štychu.

ol__.jpg

MK: Pořád tě práce mechanika baví?
OŠ: Baví mě to, ale už jsou cítit ty roky, padesátka na krku a už mě unavuje to cestování, nehýbu se tak, jak bych měl a každý další rok je znát.

MK: Co jsi dělal za práci, když jsi nebyl mechanik na plný úvazek?
OŠ: Než jsem začal s Matějem, tak jsem se zase vrátil ke své práci. Dělal jsem karosařinu, auta. Já jsem se karosářem vyučil a pořád mě to baví.

MK: Jsi rozvedený, je to kvůli tomu, že jsi byl pořád pryč?
OŠ: Šlo spíš o jiné věci. Myslím, že dnes máme s bývalou manželkou pěkný vztah, s dcerami se vídám. Akorát s tím časem mám problém teď, jsem pořád pryč a nemám, kdy bych navazoval nějaký vztah.

MK: Dokáže jeden člověk zastat všechnu tu práci, kterou musí mechanik dělat?
OŠ: Dá se to stíhat, záleží na tom, o jaký závod jde. Nejvíc ale rozhoduje, jestli se defektuje nebo ne. Když všechno funguje, tak je to v pohodě. Důležité také je startovní číslo, jestli se opakuje jízda, jak je jezdec nasazován, jestli je rezerva.  Na ligu to stačí, na mistrovství světa je jeden málo, to jsou potřeba dva nebo tři, protože už při tréninku se zkouší tři motorky a máš na to omezený čas.

MK: V čem je rozdíl mezi dobrým a špatným mechanikem?
OŠ: V tom, co se u koho naučí, čím si projde a pak to přijde samo. Při závodech musí být rychlý a zručný, nepanikařit. Mít ve všem systém, při závodech, při mytí motorek, ve všem. Záleží, jak kdo chce a jak se to naučí. Někdo může připravovat motorky pět hodin, někdo třeba tři hodiny, někdo už se vidí v baru na kávičce, je to také o tom, kolik tomu kdo věnuje.

MK: Jaký je poměr mezi tím, co dělá mechanik a co jezdec?
OŠ: Věc mechanika je všechno připravit na závody, vyndat motorky, otryskovat, udělat převody, gumy přezout. Jezdec se musí soustředit jenom na závody, mít jistotu v mechanikovi a vypustit všechno ostatní z hlavy. Jezdec musí přijít, odzávodit, přivézt motorky, osprchovat se a zase se soustředit na další závody. Ostatní je na mechanikovi.

MK: Rozhoduje se jezdec o nastavení motorky sám nebo mu nějak radíš?
OŠ: V Anglii jsem byl a ty dráhy znám, mám napsaná všechna data, převody, vačky, trysky, kompresní poměry. Ale nemůžu mu pomoct na drahách, kde jsem nebyl, Polsko pro mě bylo úplně nové. Matěj má obrovský cit pro všechno, to jsem málokdy viděl, ve svém věku ví, co chce. To některým jezdcům chybí, on přijede z jízdy a zeptá se, co si myslím, jestli se má jít o zub nahoru nebo dolů, tak to konzultujeme. Vždycky můžu říct návrh, ale většinou si tohle dělá Matěj všechno sám. Řekne, jak to bude, a když se mi něco nezdá, tak ho na to upozorním, ale je to jeho rozhodnutí, vždycky to musí být jeho rozhodnutí.

MK: Jak bys reagoval, kdybys byl v pozici mechaniků třeba Nickiho Pedersena, který vyhraje jízdu s velkým náskokem, přijede do depa a tam všem vynadá?
OŠ: To je psychikou, Nicki je prostě zvláštní. Ono to sice jede, ale on má pocit, že by to mohlo jet víc, tak je nespokojený. Crumpíno je podobný. Ale tohle se stává i v Čechách. Jsou to emoce, ale měli by se držet na uzdě a neházet s helmami. Jsou jezdci, kteří mají mechaniky jako kus hadru, a jsou jezdci, kteří si svých mechaniků váží, protože pro tým něco znamenají. Já jsem byl s Ryanem devět let, ale on se o motorky vůbec nezajímal, to byl můj problém. Když jsem poprvé přijel do Anglie, tak mě vzal do dílny, kde mi řekl: „Tady jsi šéf ty, doma Sophie (pozn.: manželka) a já na dráze.“ On se vrátil z Austrálie, všude byly díly, krabice, zmatek. Nabídnul mi kafe, tak jsem si dal kafe. On odešel, tak jsem začal z levého kouta, až jsem to prošel a udělal jsem v tom pořádek a jeho to nezajímalo, on je jezdec. Akorát mi dal kalendář, ukázal tady, tady, tady a do dílny vůbec nechodil, i když to měl z baráku pár metrů. Jak začala sezona, tak byl stejně pořád v letadle nebo na dráze, tak jsme si viděli buď v autě, nebo na stadionu. Jsme s Ryanem pořád v kontaktu a teď se na něj těším do Toruně.

MK: Co si myslíš o tom, že někteří jezdci mají mechaničky?
OŠ: No, moc se mi to nelíbí, přece jenom si myslím, že ženská to kolo nedotáhne tolik jako chlap. A když jsem viděl při Tomíčkově memoriálu mechaničku toho Australana…. (pozn. Jason Doyle  – k vidění na wojta-foto.cz)


mkr_team_small.jpg

Foto: Pavel Fišer pro matejkus.cz

1 thought on “Oldřich Šmahel: "Jezdec a mechanik musí být jedna ruka."

Napsat komentář