Luboš Tomíček: „Nechce se mi všechno zahodit.“

Jen pár měsíců před šestadvacátými narozeninami čelil Luboš Tomíček rozhodnutí, zda-li pověsit svoji modrou kombinézu na pomyslný hřebík a ukončit závodní činnost, nebo pokračovat v kariéře plochodrážníka. Jaké byly okolnosti jeho rozhodování a kde bude v letošním roce jezdit, to byla základní témata rozhovoru se závodníkem, který se v roce 2012 poprvé posadí na stroj poháněný agregátem GM.

MK: Přemýšlel jsi o tom, že přerušíš závodní kariéru nebo úplně skončíš s plochou dráhou, nakonec ses rozhodl pokračovat, je to tak?
LT: Už jsem o tom přemýšlel loňskou zimu, když jsem šel hostovat do Slaného. Protože to není tak, že by mě z Prahy prodali, bylo to jenom roční hostování. Ta finanční situace se dostala do takových mezí, že člověka i další události v životě donutí přemýšlet o tom, co dále. Je to náročnější. A technika nezlevňuje. Takže spíš z těch finančních důvodů, ne že by mě to přestalo bavit. Už jsem v tom taky nějakou dobu a měl jsem možnost i díky tomu sportu něco zažít a něco vybudovat. Dalo mi to super zkušenosti. Dělám to ale i jako práci a byl jsem zvyklý vydělávat. Samozřejmě si hradíš spoustu věcí, ale zároveň je to jako zaměstnání, takže musíš vydělávat. A když to vydělávání je složitější a složitější a náklady jsou vyšší než výdělky, tak nad tím začneš uvažovat co dál. Skončit a vrhnout se jiným životním směrem. Ale bohužel jako každý kdo má plochou dráhu v krvi, každý, kdo závodil, to poznal, že je hrozně těžké říct: „Tak dobrá, dost. A končím.“ Těch kluků bylo spousta, co skončili a za rok, za dva se vrátili. Protože člověk najednou zjistí, že mu to chybí.

MK: Takže ses rozhodl pokračovat, protože tě to pořád baví?
LT: Je to důvod pokračování, ale spíš se mi nechce zahodit to, co to všechno stálo času a financí se něco naučit a mít nějaké zkušenosti. Taky člověk pak vidí Grega Hancocka, který je ve dvaačtyřiceti letech na vrcholu. Tak si člověk řekne, že za dva, tři roky se to může otočit a situace bude úplně jiná. Je to ale opravdu hlavně o těch financích. O ničem jiném bych nemluvil, že by to bylo tím, že se mi nedaří, že by mě nebavilo prohrávat, tím to není. Ten sport mám rád, ale jde o to, že na to přestávají být prostředky. Lidé, kteří mi pomáhali, postupně odešli a zůstalo mi jen pár malých sponzorů, kteří při mně stojí. Pak zjistíš, že to je víc a víc náročné. Když se mi v některých letech dařilo líp, tak si toho ani tolik nevážíš, že máš takové možnosti a že tě zvou na závody. Ještě spíš člověk prožíval to, že byl zbytečně vysílený a teď lovíš každý závod a každé angažmá. Je to něco úplně opačného. Že si člověk sáhne na to dno, tak třeba zjistí, že si toho váží víc.

MK: Jaká je situace ohledně tvých angažmá v následující sezóně?
LT: Úplně konkrétní věci ti neřeknu, protože angažmá v Anglii jsem nesehnal, ale to jsem loni touhle dobou taky neměl. Loni jsem narychlo začínal v Newcastlu a to bylo opravdu čtrnáct dní před jejich prvními závody. To už byl začátek března a oni mi zavolali v době, kdy by už člověk měl mít angažmá dávno potvrzené, tam byly tehdy nějaké zdravotní problémy. Angažmá nemám, protože nejsem žádaný jezdec, takže je těžké něco sehnat. Pořád se připravuju, jako kdybych angažmá měl, protože jim pak nezáleží, jestli jsi připravený nebo ne. Zavolají ti a chtějí tě okamžitě. Na to spoléhám.
V Polsku jsou dveře totálně zavřené, nejdřív bych musel mít výsledky tady v okolních zemích a pak bych se mohl dostat zpátky do Polska.
Pak jedině zbývají Čechy. Tady to je ale také nejasné, protože jsem byl na ročním hostování ve Slaném. Možná že to hodné lidí pochopilo, že jsem ve Slaném nastálo, ale tak to nebylo. Praha mě na ten rok půjčila za určité finanční vyrovnání mezi kluby. Praha má teď první slovo v tom, co se mnou bude dál. Už jsme jednání s panem Ondrašíkem měli, ale já teď opravdu nevím, jak to dopadne. Řekl bych to asi tak, že první tah by mělo mít Slaný, protože jsem tam rok byl a oni mi v tom roce také hodně pomohli. Nevím, jaká je finanční situace klubů. Pokud ten poplatek za to moje půjčení bude stejný, doufejme, že ne vyšší, tak by to pro Slaný bylo hodné náročné. A já jsem se jim taky asi dvakrát nevyplatil. Je blbý, že to zase řeknu, ale je to o financích. Záleží, jestli mě vůbec bude Slaný chtít, protože zatím se nikdo ze Slaného nevyjádřil. Do čtrnácti dnů mám schůzku tady v Praze, tak snad se někdo vyjádří. Pak záleží, jestli by mě Praha chtěla zpátky postavit na extraligu, nebo jestli mě zase propůjčí někomu jinému. Do Pardubic těžko, tak jedině do Mšena nebo do Divišova. Je to jeden z prvních roků, kdy jsem doteď neměl ani jeden telefon. Ale jo vlastně, z Anglie to chvíli vypadalo na Newport, ale pak to padlo z jejich strany. To byl jediný telefon za zimu. To pak je z toho člověk takový otrávený, že nemá moc chutí pokračovat. Všichni se otočí zády a je konec. Je to všechno složitější. Už je mi pětadvacet a dělám to od dvanácti let. Celý ten život tomu člověk obětoval, vzdělání a všechno, nic jiného vlastně neumí a točí se kolem toho. Nejde jenom o finance, vždycky se nějaká práce najde, ale jde o to, aby to toho člověka naplňovalo. Jenom chodit do práce, dělat něco, co člověka nebaví, je, myslím si, v životě škoda. Takhle já na to koukám. Proto teď už druhým rokem prodávám náhradní díly na plochou dráhu, využívám všech kontaktů od společností, co pro to vyrábí materiál, a hlavně mezi závodníky. Hlavně do Anglie a trošku do Ameriky. Tím člověk může tak nějak přežívat, ale je to jenom na normální život. Člověk si tím nevydělá na financování drahého závodění, takže je to takový začarovaný kruh.

MK: Dokážeš si představit, že budeš po těch všech neshodách s vedením klubu pokračovat v Praze?
LT: Je to těžké. Funguje to asi takhle. Praha řekne, že to záleží jenom a jenom na mě, kde budu chtít závodit. Já si řeknu, že budu chtít jezdit například ve Slaném, ale Praha za mě bude chtít finanční poplatek buď za každý závod, nebo za celou sezónu. A ten klub na to prostě nemá, takže ta otázka je předem zodpovězená. Na ploché v Čechách a teď i v jiných zemích je problém s penězi. Praha požaduje peníze za to, že jsem je v minulých letech něco stál a že mě vychovali. Tam to fungovalo a asi i vždycky bude fungovat jenom jedním směrem. Člověk byl podporovaný, a tak od nich něco měl, ale zároveň dělal i nějaké výsledky, ale na to se zapomene. Ten poplatek je za to, že je člověk něco stál. Je to asi stejné jako v ostatních sportech. Oni mě vychovali, tak jim jakoby patřím. Pokud o mě bude mít někdo zájem a vyrovná se s Prahou, tak budu moct jezdit jinde. Když o mě někdo bude mít zájem, ale s Prahou se nevyrovná, tak jinde jezdit nemůžu. Záleží jenom na Praze, jestli mě budou chtít nějak nasadit nebo využít. Taky se ale může stát, že mě kompletně odstaví. Takhle to je. Praha to má prostě v rukou. Když si řekne, že mě nepostaví a zároveň nasadí hodně velkou částku, tak je konec. (trpce se usměje) Takže de facto… Asi si to dokážu představit, nebyl bych první ani poslední. Bude asi dost lidí z minulosti, kdo se do Prahy vrátí.

MK: Nejel jsi mistrovství republiky jednotlivců. Vím, že se zas a znova jedná o finanční důvody, ale bylo to správné rozhodnutí i ze sportovního hlediska?
LT: Bylo to něco jiného v letech, kdy peněz a podpory bylo víc, kdy člověk měl motorky tady a i v Anglii, auto tady a auto v Anglii, tak přelet nebyl problém. V dnešní době se sežene letenka, když to přeženu, za tři tisíce korun tam a zpátky. To jde přiletět a ten závod odjet. To tam nepočítám další náklady. Ale jakmile má člověk ty motorky jen dvě a auto v Anglii, tak vrátit se sem na ten závod je dvacet tisíc korun. Když tam je ještě nějaké semifinále, pak tři finále, i když by třeba jeden termín vyšel před extraligou, tak je to o jeden let míň, ale když to pak spočítáš, tak se bavíš o osmdesáti tisících na cestovních nákladech jenom přijet a odjet. Ze sportovního hlediska to je špatné, mrzí mě to, obzvlášť když vidím, že plochá dráha u nás jde dolů. Na jednu stranu bych chtěl, aby se pomáhalo víc mladým, na druhou stranu když nepřijedu, tak tomu taky nepomůžu. Je to takový začarovaný jenom o těch blbejch financích. Je škoda, že náš sport není jako třeba atletika nebo fotbal, že bychom si jenom vzali kopačky a bylo by to.

MK: Je pro tebe možnost závodění v první lize?
LT: Pak třeba budu rád, že se můžu takhle svézt. Pořád je lepší závod než trénink. Neříkám ne, uvidíme, jak to dopadne mezi Prahou a ostatními kluby, že by to třeba šlo nějak vykompenzovat. Nikdy neříkej nikdy.

MK: Loni jsi v Anglii jel za pět klubů, není to hodně?
LT: Radši bych se udržel v jednom, protože to znamená, že sezóna byla dobrá. Takhle si mě přehazovali jako horký brambor. Ten zraněný se vrátil, tak mě z Newcastlu vyhodili, pak se někdo zranil v Redcaru, tak mě vzali tam. Pak mě vychangovali do Wolverhamptonu, protože mě tam potřebovali. Plus protože patřím Lakeside, tak kdykoli mě povolají, tak tam jedu, ale to byly jenom dva závody. Jednou jsem jel za Eastbourne, ale to bylo jenom hostování. V Anglii můžeš hostovat za kohokoli, ale stálé kluby byly jen tři. Po skončení sezony to vypadalo, že se domluvím s Wolverhamptonem, ale pak to změnili a podepsali Pontuse Aspgrena, což mě docela mrzí, protože Wolverhampton je fajn klub.

MK: Jak se to stane, že tvoje výkonnost v Premier League není úplně nejlepší, ale stejně získáš místo v Elite League?
LT: V Anglii to funguje zvláštně. S dobrou výkonností v Premier League a dobrým bodovým průměrem je těžké se dostat do Elite League. Z druhé ligy se jde snáz do první, protože průměr se dělí dvěma. Se šesti body v Premier League má člověk tři body v Elite League a pro promotéra je to výhodné, protože tu šestku nebo sedmičku zaplácne jenom těmi třemi body. Ale ty výsledky já jsem opět neměl, spíš takové plácání se a přežívání. Chtěl bych si najít klub, kde bych mohl vydržet trošku déle, protože ty zkušenosti z domácí dráhy jsou hodně znát. Vždycky, když se konečně začnu cítit dobře, tak už jsem si vybral ty jejich šance a zase mě pošlou dál. Tam je to takový byznys. Je to zvláštní, že i dobrý závodník má dobrý rok a najednou nesežene angažmá na další rok.

MK: Vím, že se věnuješ i nějakému podnikání, ty už jsi to trochu nakousl, o co se jedná?
LT: Obchoduju s náhradními díly na plochou dráhu. Spolupracuju hodně úzce se Stuhou z Divišova a i jinými společnostmi. Zprostředkovávám víceméně vše, co se techniky na plošinu týče.  Docela mě to i baví. Ale člověk si uvědomí, jak si měl více vážit závodění, to byla větší sranda. Pravidelná práce se s plochou dráhou hledá těžko. Uvidíme jak se moje závodění bude vyvíjet v následujících letech. Chci si být stoprocentně jist a připraven, až usoudím, že bude lepší skončit.

Poděkování:
„Chtěl bych poděkovat lidem, kteří mi pomáhají. Jsou to pan Vopat, bez kterého bych už asi v roce 2011 nejezdil. On byl jeden z těch, kteří mi umožnili se dál věnovat tomu, co mě baví. Dále divišovské Stuze, která mi taky hodně pomohla. A pak samozřejmě rodině, protože bez otce a bez podpory rodiny by to nešlo.  To jsou lidi, kteří mi zbyli.“