Lee a pozůstalí, opravdu divný sport, ta plochá dráha

Článek s tímto titulkem vyšel v Polsku v Gazetě Lubuskiej asi týden po skonu Lee Richardsona po závodech na Olympijském stadionu ve Wroclawi a jeho autorem je Doman Nowakowski. Určitě to není specialista na speedway, ale tím možná lépe.

Pokusím se o jeho volný překlad: „Čtyři chlapi stojí u pásky, motory jdou do obrátek, pouští se spojky… mine několik vteřin… a nic už není tak, jak bylo. Neboť byli čtyři, zůstali tři… Vracíme ten obraz, ještě jednou. Stojí celá čtyřka, mezi ní Lee Richardson. Džentlmen drah. Několik sekund a… co se vlastně stalo? Kdo to zavinil? Dráha? Tlumiče? Ten moment, kdy se zavírá plyn a motocykl ještě pospíchá? Nebo to prostě byla jedna z těch situací, kterých jsou na dráze tisíce. Některé se končí pádem, ale přece ti chlapi vstanou, otřepou se a jedou dále. Přece ta havárie nevypadala tak hrozně. Vizuálně o hodně hůř se na stejném místě rozbil Rafal Dobrucki – a skončilo se to „jakž takž“. Ale zde“?

Proč to ale píšu a tak trochu s tím obtěžuji? Vždyť v motoristickém sportu obecně k těmto momentům dochází a v podvědomí u někoho více u někoho méně to je. Původně jsem chtěl zaapelovat hlavně na diváky, aby i na tyto věci mysleli při příchodu na stadion a při rádoby odborném hodnocení výkonu jezdců. Ale, jak píšu v úvodu tohoto odstavce, nechtěl jsem obtěžovat online pokies čtenáře.

Impuls mně daly dvě situace, které v uplynulých týdnech nastaly na našich stadionech. Ona ta plochá dráha je hodně nebezpečná, kontaktní ve velkých rychlostech, často na rozbitých drahách – o dramatické situace není nouze. Většina kritických situací vyplyne z toho objektivního nebezpečí tohoto sportu. Ale…

Pád a následná těžký úraz Roberta Kosciechy v Pardubicích byl zbytečný. Nechci polemizovat o těch s odpuštěním „kecech“ povětšinou z tábora domácích jako „…vždyť to nic nebylo, jen jste slyšeli, jak řve bolestí, tak jste z toho vyplašení; před týdnem tady sundal na druhé straně Pawlicki Drymla a nic se nedělo“ atd. atd. Mě jen mrzí, že když nenašel odvahu rozhodčí závodu a nevyloučil viníka do konce mače (jde-li to?), že to neudělali ani domácí funkcionáři. O nějaké následné reakci domácích nebo nedej bože omluvě není možné v podmínkách této země asi ani snít. No nic jedeme dále a snad se z toho polský sympaťák vylíže.

O týden později při extralize ve Mšeně s Prahou jezdil Jan Jaroš ve velkém stylu a jeho konečných 13 bodů bylo úctyhodných. Jenže některé byly získány na hraně bezpečnosti jeho i soupeře. Jeho první jízda s Batchelorem byla parádní a na krev. Jen se v ní náš jezdec nechoval moc ohleduplně právě k Australanovi a moc nechybělo a oba při průjezdu cíle skončili v kotrmelcích. Na rozdíl od Kosciechy si Batchelor tyto záležitosti vypucoval hned na dráze několika dobře mířenými pěstmi. Na tribuně i v dalším průběhu závodu povzbuzoval jeden vysoce inteligentní  fanoušek „…jeéééď, jéééď rozmázni ho o manťák“ ??? Ne vždy se vše povede.

Nedávno jsem v nějakém rovněž polském tisku četl, že za celou existenci ploché dráhy tedy od roku 1929 na ní nechalo život dvě stě mladých kluků…