Milan Špinka se po létech vrátil na místo činu

Foto  Shodou okolností jsme se o víkendu v Inzellu při posledním závodě MS na ledech sešli v malém příjemném penzionu familie Maier s Milanem Špinkou. V průběhu celého víkendu bylo dostatek času posedět u sklenky dobrého vína a povídat o všem možném. Tak třeba Milan zavzpomínal, jak v Salavatu závodil při minus 47 stupních. „Člověče, v klidu se člověk jakžtakž v teple udržel. Ale jak ses po startu rozjel, už v nájezdu mi mráz narovnával prsty a řídítka jsi držel silou vůle. No a jít třeba na malou, to byl taky zážitek“.

O svém největším úspěchu ze švédského Nesjö z roku 1973, kde se stal mistrem světa, moc nemluvil, ale historku přidal. Na trajektu chtěli trošičku titul zapít a tak se láhev whisky vylila do poháru pro mistra světa. Jenže z něj pak nešlo pít, aniž by se drahocenný mok nevylíval na zem. A tak pomohla až naběračka, kterou si Stanislav Kubíček půjčil v lodní kuchyni.

Přetřásali jsme i současný stav ledové ploché dráhy a shodli se, že FIM by měla s úrovní závodu jednotlivců něco dělat. Počet Rusů by se měl určitě zvýšit na osm až devět. Pokud by skončil Franz Zorn nebo Harald Simon, nebude ze zbytku světa nikdo, kdo by sověty alespoň občas proháněl. No a většině zbytku světa by určitě nějaké to kilo dolů slušelo.

No a pak Milan Špinka zavzpomínal, že první svůj závod vyhrál v nedalekém Ruhpoldingu. Tak nám to nedalo a v sobotu dopoledne jsme do města 12 km od Inzellu společně vyrazili. Stadion obklopený podhůřím Alp už pro speedway nefunguje, ale jakás takás dráha v lesíku na předměstí je. Mantinely už tu nejsou, ale věž rozhodčího včetně startovacího zařízení jsou původní. A tak jsme udělali pár fotek. Rok onoho vítězného závodu byl 1968, ale kdo Milanovi dělal společnost na stupních vítězů, jsme dohromady nedali. Mohla by to být otázka pro pamětníky a historiky.