Docela si lámu hlavu nad tím, jak nazvat výkon našich jezdců v sobotním semifinále ME družstev v Pardubicích. Obecně nemám rád velká gesta a slova jako ostuda, ztrapnění aj. Do sportu prostě nepatří. Navíc žádný sportovní výkon není ostuda, vždy je to primárně sport a sportovec se vždy snaží podat co nejlepší výkon. Ne vždy se to podaří. Výkon našeho týmu byl v sobotu hodně slaboučký.
V nejsilnější možné sestavě s aktuálním účastníkem cyklu GP, dalším, který si to vícekrát vyzkoušel a ke všemu na domácí dráze a prohrát při vší úctě se sestavou Karpov, Rozaljuk, Levisin, Kapustin a Parnický ??? A ono prohrát. Prohrát se může vždy a je to dobře, protože bychom z toho jinak mohli dělat tabulkovou matematiku. Prohrát o bod, dva možná pět. Ale prohrát rozdílem třídy o šestnáct bodů je síla. Asi jako bychom prohráli s Nory v hokeji 1 : 11. Tak snad jen, že dostali nařezáno. Docela by mě zajímalo vysvětlení někoho z vedení naší PD. Ono to u nás tak oblíbené pořekadlo „no jo no, jsou to jezdci a chtějí závodit a někdy to holt nevyjde“ moc neobstojí. Nechceme-li z toho dělat neprofesionální bramboračku.
Opakovaně v Pardubicích obdivuji profesorský a precizní výkon Dánů. Možná dědictví po Hansi Nielsenovi. Prostě přijedou na cizí dráhu, se všemi si pohrají a jedou s pohárem domů. Pochopitelně ta kvalita je obecně obrovská a je otázkou, do jaké míry ji ještě více tmelí Nicki Pedersen. A o jeho jmenovci Bastienu ještě určitě uslyšíme. Možná jsme měli i štěstí, že s Francouzi nepřicestoval Bellego. Výsledek mohl být ještě horší.
S údivem jsem pak zjistil, jak se nám podařilo naši specialitu, totiž závody bez hodin u startu a pouštění dvou minut, prosadit do závodu ME. Nechápu. Velkou škodou také je, že se přestaly hlásit časy v jednotlivých jízdách. Také naše specialita, jinde nemožná. V Pardubicích se donedávna objevovaly na světelné tabuli. Ano, tento údaj zajímá na stadionu pár diváků a ve finále už neslouží ani k případnému určení pořadí. Ale k tradici té krásné stoleté plochodrážní krasavice prostě patří a my z ní tak trochu ukrajujeme. Připadá mi to, jako to dělat s co nejmenšími náklady a jednoduše. Nedáme hodiny, neměříme čas. Nazdar. Jen se trochu bojím, co ještě v této kotlině vymyslíme – třeba jezdce bez povlaků, bez čísel, závody bez rozpisu apod. Jinak vůbec nechci snižovat úroveň závodů. Naopak, pár jízd bylo lahůdkových a organizace také. Tak příště optimističtěji
foto: Petr Makušev
