Abeceda ploché dráhy – písmeno "B"

Kopřivnice – Jako další je v řadě písmeno „B“. Pojmy jako Březolupy, Briggs, Balakovo jsou vám jistě známy. V tomto díle našeho seriálu se však dozvíte i co je to třeba banda, basa a spoustu dalších velmi zajimavých pojmů…..

Brazílie – s tímhle heslem budeme brzo hotovi. Jako v pověstech – prý se tam jezdilo. Kdy? Třicátá, padesátá nebo osmdesátá léta? Argentinci by možná byli sdílnější, ale žádný není zrovna po ruce. Takže prý. K brazilským kořenům se hlásí Antonio Lindbäck, který odtud pochází, přesněji z Rio de Janeira.

beton – i na betonu jde jezdit plošinu a čas od času při různých divočinách a exhibicích k tomu dojde. Z betonu byla například klusácká dráha v Praze na Letné, kde v roce 1928 měla plochá dráha československou premiéru. Pro upřesnění dodejme, že nahoře byl písek. Jinak v závodnické hantýrce beton znamená dráhu tvrdou, uválcovanou jako… beton. Taková bývá třeba v Březolupech po motoristické burze a zatáčky se pak pěkně nagumují. Z pneumatik se bleskově obrousí hrana a radují se traktoristé, protože není co smykovat. Jenže obvykle se na takovém oválu nedá moc předjíždět, neboť jede jen stopa u vnitřního okraje. Takže pro diváky nuda.

Březolupy – motoristická vesnice mezi Zlínem a Uherským Hradištěm. Po motokrosu se rozhodli pořádat i plošinu (od roku 1961) a ovál si udělali přímo kousek od kostela na návsi. Hezký areálek má tři tribunky a pěkné depo na střeše hospodářské budovy. Vlajkovou lodí léta byl memoriál Josefa Trojáka a nyní se jí stává Slovácký ovál. Vedle toho se zde pravidelně jezdí i další domácí vrcholné podniky. Kouzlo má hlavně závodění na konci září s burčákovým závěrem, klobáskami a slivovicí. Kdo nezažil, neví, jaké to je sledovat osm jezdců na dráze!

Brno – moravská metropole hostila plochou už před válkou a hned po ní se zařadila mezi naše klíčová plochodrážní města. Jenže letitým a nikdy nevyřešeným problémem byla absence stálé trati a na tom to také po roce 1961 skončilo. Pokus v roce 1967 zůstal jen pokusem. Jezdilo se střídavě v Pisárkách, v Králově Poli a v Lužánkách na Rybníčku a mezi nejznámější jezdecké ikony patřili Franta Volavý (bratr známého folklórního muzikanta Slávka Volavého), Alois Jarolím a Rudolf Kvarda, z Brna pocházeli i Richard Janíček a Bohumír Bartoněk. Posledním jezdcem byl v polovině 70. let Jiří Krátký, o dekádu později odtud vyrážel pískat Jiří Malý.

Bratislava – slovenská metropole se s kouzlem levých zatáček seznámila na sklonku 40. let na dráze výstaviště Slodob (což bylo zemědělské výstaviště stejně jako u Přerova). Později se jezdilo na hřišti Jiskry Dimitrov a poslední štací byla dráha v areálu Rapid Prievoz v polovině 60. let. Bratislavští jezdci neměli kde závodit, a tak si na začátku 70. let vybudovali ovál v Zohoru. V bratislavských barvách jezdili např. úspěšný cyklista Vlastimil Růžička (50. léta), Jozef Tóth (70. léta) a začínal tu i Zdeno Vaculík, než přešel do Žarnovice.

Břeclav – další dnes už bývalá plochodrážní lokalita. Impuls k vybudování oválu dodal v polovině 60. let bývalý bratislavský jezdec, Slovák Jozef Krajčík. Bohužel dráha u zámku byla asfaltová, což bylo výhodou na přelomu 60. a 70. let, ale znamenalo její konec po zákazu v roce 1975. Břeclav měl i svůj tým, z jezdců jmenujme aspoň Oldřicha Kachyňu, jemuž jen zranění (zlomená pánev) v roce 1975 vzalo juniorský titul. Dalším nadějným juniorem, který kvůli zdraví musel předčasně skončit, byl Miroslav Bačík.

Broumov – ploška sem zavítala spolu s novoosídlenci krátce po válce, asi v roce 1950. Jezdilo se deset let na jednoduché škvárové dráze bez oválu v místní části Olivětín. Z Broumova a okolí pocházelo i několik jezdců, kteří závodili za královéhradecký kraj.

Briggs – jezdců pocházejících z novozélandské rodiny startovalo více, přesněji bratři Wayne a Barry a syn Barryho Tony. Proslavil se prostředně jmenovaný, oba ostatní doplatili na zranění. Barry se stal několikrát mistrem světa – jednotlivců v roce 1957, 1958, 1964 1966 a 2x s Británií ve družstvech. V roce 1966 dovedl divišovskou Jawu poprvé k titulu mistra světa. I po skončení kariéry (na začátku 80. let) zůstal ploché dráze věrný a jeho značka Briggo figuruje u deflektorů, které vymyslel a prosadil do řádů, a u nafukovacích mantinelů.

brzdy – to je to, co plochodrážka nemá. V plochodrážním pravěku, když se ještě jezdilo na jakýchkoliv motorkách, jezdci hnedle zjistili, že kdo přibrzdí, je synem smrti. Záhy došlo k oficiálnímu zákazu brzd, nejdřív přední a pak i zadní. Brzdí se buď motorem (díky silné kompresi při zaklapnutí plynu motor tlumí rychlost) nebo smykem (zadní kolo prokluzuje a nezabírá naplno) nebo hubou. Před páskou, když jezdci najíždějí na start, se brzdí hákem (pravou stupačkou) nebo nohama a semtam nějaký nešťastník (většinou z řad začátečníků) to k naštvání startmaršála nestihne zabrzdit a pásku prorve – samozřejmě k velkému obveselení publika.

banda – jednak v hantýrce jezdců mantinel (tak se totiž označuje v polštině), jednak nepříliš lichotivé označení skupiny osob. Tímhle výrazem se častují například oficiální činovníci, pořadatelé, tým soupeře, jezdec s doprovodem nebo fanoušci spílající závodníkovi, prostě kdokoli podle potřeby.

bar – místo, kde skončila kariéra řady jezdců. V baru je možno relaxovat a hlavně v Británii je to klíčové místo pro kontakt fanoušků s jezdci. V klubovém baru můžou pozvat oblíbeného závodníka na pivko, poprosit o fotku či podpis, pokecat s ním. Pokud tam ale jezdec tráví víc času než v dílně či posilovně, někde se stala chyba, což většinou dotyčný neuzná. Pak to může skončit jako na podzim 2007, kdy polský jezdec Pawel Hlib pod vlivem alkoholu napadl jiného návštěvníka, za což jej čeká soud. Barový inventář byli třeba i Stefan Dannö, Henka Gustafsson, Gary Havelock, Joe Screen aj. Prostě, je třeba si pamatovat: jez do polosyta, pij do polopita.

Belgie – pralinky a karamelové sušenky, fotbal, evropští úředníci a piva nejrůznějších příchutí, ale plochá dráha, to moc ne. Jasně, našli bychom před- i poválečné závodníky, ale kvalita nic moc. Jednou za čas se začne trochu blýskat, ale ne a ne z toho mráčku zapršet. Jediná dráha (klasická) funguje-nefunguje v Heusden-Zolderu, kde se jezdívají tak maximálně dva závody do roka. Ofenzívu hlásí na letošní rok 2008 a vypadá to, že by tentokrát z toho něco mohlo být – chtějí to totiž kluci belgičtí vzít od juniorských kategorií stopětadvacítek.

Blijham – dráha v Nizozemsku, vzniklá přestavbou travnatého (přesněji písčitého oválu) na krátký. Specialitou je úniková travnatá zóna vně trati a pak bariéra ze svodidel. Jiný kraj, jiný mrav, ale ovál má i mezinárodní licenci a jezdí se tu i závody MS či ME.

Braila a Bukurešť – dvě rumunské lokality, které jako poslední drží tamní plochou dráhu nad vodou. Dřív tam zajížděli naši na závody Poháru míru a přátelství, nyní už dlouho nikdo na jihovýchod z našich nezamířil. Podle kalendáře 2008 ale v Bukurešti žádné závody nejsou.

Balakovo – ruské město na Volze, na jih od Toljatti. Patří do inventáře ruské plošiny, ale ani ono se nevyhnulo krizi na konci minulého století, kdy se zde dokonce několik let nezávodilo. Byly doby, kdy tu působily i dva kluby (Turbina a Kord). Pocházejí odtud bratři Vladimir a Valerij Gordějevové, kteří byli hlavní údernou silou sborné v 70. letech. Nyní se Balakovo opět vrací i na mezinárodní scénu, v roce 2008 pořádá závod ME juniorů.

Berlín – německé hlavní město samozřejmě nemohlo chybět při pořádání závodů před druhou světovou válkou, ale po ní už to bylo horší. Dlouho se jezdily jen ledy v západní části, teprve v 80. letech vznikl ovál na okraji města (přesněji už za městskou zástavbou) ve Wolfslake. V polovině tohoto desetiletí se také motorky vrátily po půlstoletí na koňské závodiště do Karlshorstu. A ještě připomeňme epizodický závod Grand prix na lehkoatletickém stadionu v roce 2002, kdy déšť dráhu rozmáčel skoro k neregulérnosti.

Bradford – už neexistující ovál na stadioně Odsal vedle závodů místního týmu Dukes hostil i závody světového kalibru včetně finále MS jednotlivců. Jeho specialitou byla klopená dráha v zatáčkách, kde převýšení činilo až tři metry. A pak se řekne plochá dráha…

Berwick – v Česku populární klub Bandits léta startuje v nižší Premier league. V jeho barvách debutovali na ostrovech Adrian Rymel, Michal Makovský a Josef Franc a v roce 2007 se tu v sestavě mihl i Matěj Kůs. Místní promotér Peter Waite prozměnu má rád Prahu a rád si sem zaletí. Už proto, že jeho strategií je stavět na kontinentálních či neznámých jezdcích. Nic jiného mu ostatně ani nezbývá, centrem britské speedway je hlavně jih a na chudší sever, ze kterého je to všude daleko, se nikdo moc nehrne.

Břevnov – městská část v Praze, kde stojí plochodrážní stadion Markéta, patří do obvodu Praha 6, kde před nástupem do funkce primátora Prahy starostoval Pavel Bém. Právě z radnice „šestky“ pochází i jeho náklonnost ke Grand Prix.

Benda Jiří – bývalý vývojář z Jawy a trialový jezdec do ploché dráhy pronikl se strojem Shupa o objemu 125 ccm. Zatímco na počátku této kubatury (začátek tohoto desetiletí) se používaly motory Yuki (licenční Honda vyrobená na Tchajwanu), nyní se začínají stále více objevovat jeho motory.

Buriánek Ladislav – dlouholetý motoristický funkcionář, rozhodčí a profesionální pracovník autoklubu, který měl plošinu v „popisu práce“. Zemřel předčasně krátce po šedesátce.

bankrot – nepříjemně znějící slovo, které zavání dravým kapitalismem a které se objevuje i ve sportu, a tedy i v ploché dráze. Zatímco bankroty v Británii či jinde jsou řídké a skoro výjimečné, v Polsku jsou skoro na denním (tedy přesněji ročním) pořádku. Řada klubů, hnaná velkými ambicemi funkcionářů, sponzorů či veřejnosti, přecení síly a skončí s velkými dluhy. Běžnou fintou pak je klub nechat padnout, vytunelovat z něj aktiva (motorky, techniku na údržbu dráhy, jezdce, logo…), nechat jen dluhy a založit nový právní subjekt – ve kterém mnohdy pracují stejní lidé, klub má až na jedno písmenko stejný název, stejný znak, používá stejné kanceláře atd. Zapláčou ale hlavně jezdci, kteří už nikdy neuvidí peníze, které měli podle smlouvy dostat.

V Polsku se tak podařilo zbankrotovat kdekomu: ve Warszawě tak skončily tři kluby, v Krosně dva, zažili to i v Opoli, Świętochlowicích, Pile, Krakowě, Bydgoszczi, Gdańsku či Lodżi. Nejnověji to postihlo Lublin. Zvláště klub, který sestoupí do druhé, tedy nejnižší soutěže, tak „elegantně“ vyřeší problém se splácením dlužných částek. Že závodník vrazil peníze do techniky či jezdil na závody za své, to je šéfům vedlejší. Právě proto je dnes u našich severních sousedů podmínkou účasti v extralize mj. založení sportovní akciové společnosti s průhledným hospodařením a i v první lize nesmí mít klub nevyřešené dluhy (minimálně musí mít splátkový kalendář). U nás bychom za bankrot mohli označit konec éry Jiřího Opočenského ve Mšeně v roce 1997, když zkolaboval klub navázaný na jeho soukromé podnikání spojené s firmou Oliba.

Bydgoszcz – město na západě Polska, kde żużel existuje už od 30. let. Místní klub Polonia byl dlouho napojený na policii jako naše Rudá hvězda a patřil k letitému inventáři nejvyšší soutěže. Sestoupil poprvé v roce 2007 a poté, co jej po dlouhých letech opustil Tomasz Gollob. Místní stadion roky hostil závody Grand Prix, než mu je vyfouklo Leszno.

Busk Alf – dnes většině současných fanoušků absolutně neznámé jméno. Proč jej uvádím? Jde totiž o prvního juniorského mistra Evropy z roku 1977. Navíc šlo o první výsledek Olsenovy promyšlené práce s mládeží. Ve Vojensu dokázal v upršeném závodě (ukončen po 3. sérii) porazit všechny soupeře a vyslat do světa signál: Olsen už nebude osamocen. Busk se sice výrazněji neprosadil, ale za ním už stoupali vzhůru další.

Blixt – jezdec tohoto příjmení a křestního jména Mikael patřil sice k lepší švédské nabídce začátku 80. let, ale to bylo v době, kdy se tamní speedway ocitl ve výkonnostní krizi. Proslavil se jako tvůrce karburátoru, který se stal hitem tohoto desetiletí, a nejeden jezdec za něj vysázel slušnou částku: když byl v kurzu, jeho pořizovací hodnota byla kolem třiceti tisíc korun (českých) a čekalo se na něj i několik týdnů.

Barum – pneumatikářská firma vzniklá v Otrokovicích baťovskou fúzí jeho firmy a Rubenou a Mitasem. Když u nás bolševici konečně v půlce 50. let vzali plošku na milost, začala i pomaličku výroba plochodrážních pneumatik. Tu posléze vývojáři (např. Karel Vaculík) dovedli až na světovou špičku a barumka zdatně konkurovala třeba Dunlopu či Pirelli. Ze scény sešla až privatizací, kdy se výroba sportovních motoplášťů přesunula do Mitasu. Nyní se ale možná schyluje ke comebacku, Barum si nechal homologovat pneu na dlouhou dráhu.

boty – důležitá součást plochodrážního vybavení. Jsou jak z obchodu pro invalidy: na levé totiž chybí kramflek, aby nepřekážel plechové botě. Zapínání je vzadu, vpředu je výztuha kvůli tlumení nárazů odletujících kamínků od soupeřova kola. Pamětníci vzpomínají na éru půllitrů, šněrovacích bot (maďarek) či kanad, střední generace zase na výrobky Snahy Mnichovice (obvykle rudé barvy a tak mizerné kůže, že se raz dva rozškubaly), teprve nyní se všichni mohou vybavit německými Daytonami, které představují světovou extratřídu.

Jinak jednotné číslo, tedy bota, i na plošině označuje fatální, trestuhodnou chybu. Třeba nedolít palivo či nepustit si kohouty, vzít si špatný povlak, zaspat na startu či nechat se podjet soupeřem v posledním vinklu. Určitě i v této abecedě se objeví nějaká „bota“ a budu moc rád za upozornění a opravu.

basa – neboli kriminál. I to patří do historie ploché dráhy, například vězení ukončilo hvězdné kariéry Huga Rosáka a Josefa Kysilky a hodně přibrzdilo Rudolfa Havelku (roky 1957 a 1958). Ze světových jezdců majících problémy se zákonem uveďme Australana Garyho Guglielmiho, Amíka Shawna Morana a Angličana Garyho Havelocka (drogy), Angličana Kennyho Cartera (zastřelil manželku a pak sebe) či naposled Švéda Antonia Lindbäcka (jízda pod vlivem alkoholu, honička s policií).

Basa se ale říká i bedně na nářadí čili vercajk. Zatímco ještě deset, patnáct let zpátky jezdci stačila rezkládací plechová bednička z Řempa, nyní nastala móda obrovských mnohopatrových skříní, a tak mechanici do depa před závodem stěhují vybavení průměrně zařízené autodíly mixnuté nástrojárnou a zámečnictvím. Jezdec se skoro dokáže spíš obejít bez své kombinézy či helmy než bez basy a nářadí. Pokud se jede na vzdálené místo, obvykle se dva jezdci nedokáží domluvit na společné cestě jedním autem právě kvůli tomu, že se nikdo nechce rozloučit se svým vercajkem a dvoje basy se nevejdou. Proto je s podivem, že i profesionálním závodníkům stále něco v basách chybí a musejí to shánět během závodu, kde se dá: jednou kleště, podruhé tlakoměr či pumpu a potřetí třeba měrky na vůli ventilů.

A konečně do třetice držet basu – držet spolu je důležité hlavně v divočině. Na Ukrajině, v Rusku (hlavně v zimě), při rychlých přejezdech napříč Evropou typu z Británie do Maďarska atd. I na závodech je dobré mít kolem sebe lidi, kteří mi pomůžou, když se octnu v nesnázích – tu půjčí motorku, tu třeba jen svíčku nebo zapalování (mechanika, povlaky, kafe nebo mapu). Obecně lze říct, že plochodrážníci jsou docela dobrá parta. Nikdy totiž nevíte, kdy se ze soupeře vyklube kolega. Když v pondělí někoho sundáte v Anglii, už v úterý totiž může být vašim parťákem v lize ve Švédsku.

body – o ty tady jde, protože se přepočítávají na umístění, na postup a na peníze. Běžné bodování 3-2-1-0 není odjakživa a jediné. Bodovalo se třeba 4-3-2-1 a nula se dávala za nedojetou jízdu a v našem mistráku dvojic po britském vzoru je bodování 4-3-2-0 aby se vyrušily remízy. Britové, kteří vůbec nejsou konzervativní a naopak pořád vymýšlejí nějaké inovace, přišli třeba s násobením bodů (coby joker neboli žolík nebo za start z 15 metrů vzdálené čáry) pokud tým prohrává o určitý počet bodů atd. I bodování týmu v lize může být různé. Svého času se v polské lize dávaly 3 vítěznému a -1 poraženému celku, pokud byl výsledek větší než 25 bodů. Tak se stalo, že poslední tým měl záporné skóre.

Brhel Bohumil – jezdec-legenda. Mnohonásobný mistr republiky, jehož kariéru předčasně ukončila otevřená zlomenina z ruské ligy v Balakovu (2006). Březolupský odchovanec flegmatické povahy (závodil i jeho starší bratr Petr) se přes pardubické SVS (středisko vrcholového sportu) dostal do Rudé hvězdy Praha, dnešního Olympu, kde působil po zbytek kariéry. Jejím vrcholem byla dvouletá účast v Grand Prix. Nyní je uznávaným ladičem, specializuje se na italské motory GM.

brko – buď tak lidi okolo plošiny označují motorku, anebo to, co si v poklidu (někteří) bafnou po závodě. Bezstarostný joint ale už je minulostí, po „dopingové“ (přesněji drogové) aféře Věroslava Kollerta ml. a Hynka Štichauera při baráži o extraligu (Mšeno, podzim 2006) závodníkům už marihuana tak nechutná – jak se říká v Čechách, dištanc nemuší bejt! Přitom tento případ není v historii speedwaye první, Shawn Moran tak přišel o stříbrnou medaili už v roce 1990 po finále v Bradfordu. V rozjezdu prohrál s Perem Jonsssonem, ale správně vůbec neměl jet, pozitivní nález měl už po dřívějším závodě. Ještě že jej dlouhý Per porazil, diskvalifikovat mistra světa, to by byla teprv ostuda! S drogami měli problémy i další mistři světa Britové Mike Lee a Gary Havelock, a než se z toho vyhrabali, kariéra byla fuč.

Baku – hlavní město Ázerbajdžánu také patří do plochodrážní historie. Jezdilo se tu až do konce 80. let, když zde branná organizace DOSAAF (podle něj vznikl náš Svazarm, protože opičení, to nám šlo) vybudovala základnu pro technické sporty. Ze známějších jezdců zde začínal Andrej Koroljev (viz Daugavpils).

Bulharsko – v současnosti plochodrážní země-nezemě. Závodilo se tu minimálně v 50. letech a jezdili sem na turné i naši, v 70. letech se Bulhaři dostali na solidní kontinentální úroveň a jména jako Nikolaj Manev, Angel Jevtimov či Orlin Janakijev zaručovala jakous-takous kvalitu. Závody MS se pořádaly v Targivišči, další dráhy byly v Sofii, Plevenu, Dolnim Dabniku, Šumenu. Krize nastala v půlce 90. let s hospodářskou krizí a rozpadem branné organizace, která plochou dráhu zastřešovala. Několik let se v Bulharsku vůbec nejezdilo a jediným Bulharem byl Georgi Petranov, který se oženil v Polsku a získal i tamní občanství. V roce 2006 se mistrovství Rumunska zúčastnil Milan Manev a v roce 2007 se jeden závod rumunského mistráku jel i v Targovišči.

Biesenthal – městečko zhruba dvacet kiláků od Berlína. Čím je zajímavé? Poslední promotérský počin berlínského dua otce a syna Sieversů. Tito neúnavní organizátoři (halové závody Neustadt/Dosse, ledy v Berlíně, tráva Lärz, dlouhá Berlín-Karlshorst) nyní v sezoně 2008 přišli s oválem o délce pouhých 200 metrů, nazvaném na počest slavného britského dlouhána – Wiggodrom.