Abeceda ploché dráhy – písmeno "I"

Kopřivnice – V dalším dílu našeho oblíbenéh seriálu Abecedy ploché dráhy se vydáme do světa písmene I. Izrael či Indie zní trochu neplochodrážně, ale i tam se o ploché ví. Pojmy jako Ipswich, Iversen a další nezůstanou nikomu neznámé.

Itálie – motoristická a motocyklová velmoc, vždyť „Taliáni“ jsou přímo posedlí závoděním na dvou i čtyřech kolech, akorát se to moc netýká ploché dráhy. Na Apeninský poloostrov, tedy přesněji pod Alpy do Pádské nížiny, se dostala už ve 30. letech v první invazní vlně, ale rozvinula se až po válce. V 50. a 60. letech tam zajížděli např. Němci a Rakušané. Do mistrovství světa se Italové zapojili na přelomu 60. a 70. let a to jak jezdecky, tak pořadatelsky – Badia Polesine, Civita Nuova, Treviso, Varese…

 

Jezdecky první „konkurenceschopní“ jezdci se vyloupli okolo poloviny 70. let: Giuseppe Marzotto (sbírající zkušenosti v Británii pod pseudonymem Charlie Brown), Francesco Biginato a Giampaolo Noro. Časem se vyšvihli na solidní kontinentální průměr, reprezentovaný třeba Valentinem Furlanettem. Vzhůru prorazil jen „nesmrtelný“ Armando Castagna, který se dokázal už na konci 80. let dostat do světového finále a po účasti v „širokém“ GP (24 jezdců) jej závodění nepřestalo bavit dodnes (míněn rok 2008). V současnosti nemají Italové výraznější talent – ani Guglielmo Franchetti, Mattia Carpanese či Simone Terenzani nevypadají na to, že by v dohledné době měli ohrozit matadory v Grand Prix.

 

Mnohem zdatnější jsou na tom pořadatelsky. Ač disponují je zhruba pěticí drah na samém severu země, patří v Lonigu či Terenzanu mezi pilné organizátory závodů ME a MS. Co dál? Castagna v jednom rozhovoru letos tvrdil, že o budoucnost speedway v Itálii nemusíme mít strach, ale že by v dohledné době ohrozila popularitu silničních závodů, to ani náhodou. A na závěr dodávám, že italský je motor GM (viz samostatné heslo) a z Itálie pochází i řada dalších doplňků využívaných jezdci (chrániče, přilby, řetězy, kdysi kombinézy).

 

Iversen Niels Kristian – začínat jeho příjmení na nějaké frekventovanější písmeno, asi by se do tohoto přehledu nedostal. Dánský závodník přezdívaný PUK má tu smůlu, že patří do silné jezdecké generace a budiž tu uveden jako důkaz, jak se čas od času takřka nepochopitelně v jedné zemi „urodí“ najednou více kvalitních jezdců – aby třeba za pár let přišlo hluché období.

 

Irsko – je s podivem, že v zemi tak dějinami, jazykem i současností propojené s Velkou Británií může na ploché dráze panovat naprosto odlišná situace. Je sice pravda, že britský speedway je v krizi, ale v Irsku je naprosto ticho. Přitom jízda smykem je tam známá už od 30. let a ještě v poválečném období startovali někteří jezdci v britských ligách či v kvalifikaci do MS. Jenže pak to šlo do ztracena a poslední „regulérní“ závodění mělo na zeleném ostrově místo někdy na počátku 70. let. Za posledních několik desítek let pak jen nějaké exhibice a šmytec. V souvislosti s masovou polskou emigrací (odhadem asi 300 tisíc lidí) se objevily pár let zpátky informace o tom, že chtějí nadšenci udělat někde u Dublinu dráhu, ale opět ticho po pěšině. Už ani nejezdí na ledě bývalý silničář Tony Carey…

 

Industry Hills – flek v americké Kalifornii, kde se jezdí speedway. Typicky americké řešení: 1. krátká dráha kolem 200 metrů, 2. v hale. Takže horko sem, deštíček tam, nic nás nemůže překvapit, hlavně když se závodí. Že to třeba nenapadne nikoho v té upršené Británii. Taková střecha (třeba s dírou uprostřed) by mnohé vyřešila – v deštivých letech bývá na stadioně i 6 – 8 odvolaných závodů ročně.

 

Izrael – jo, můžeme říct, že se tam taky plochá jela, ale tím by šlo skončit. Bylo to v březnu 1976 a vše se konalo – jako podobné „spanilé jízdy“ na Blízký východ – pod patronací zahraničních promotérů. Obsazení nebylo špatné, např. Barry Briggs a Ove Fundin (pohasínající hvězdy) či Bruce Penhall (ještě nevyšlá hvězda), ale nějak se to neujalo. Šest klání USA versus Zbytek světa, pět v Tel Avivu, jedno v Beerešabě, návštěva od 3 do 5 tisíc. Jo, a mistrem Izraele se stal Nor Oyvind Berg. Ve finále porazil Fundina a Penhalla.

 

islám – nevím, jestli měli společné modlitby před závody (nebo po nich) v Malajsii, ale nejvíc muslimů – naštěstí umírněných – pochází z řad sovětských a ruských jezdců. Většina Baškirců a Tatarů je totiž muslimského vyznání, a tak pokud byste chtěli třeba v Ufě navštívit hrob ledového cara Gabdrachmana Kadyrova, museli byste právě na „muzulmaňskoje klatbišče“.

 

internet – už jsem to nakousl v hesle e-prostor, ale proč ne ještě jednou z jiné strany: moderní komunikační prostředky výrazně usnadňují tok informací. Zvláštní ustanovení vyvěšené na webu autoklubu, specializované weby, diskuzní fóra, stránky klubů a jezdců. Dopídit se dříve řady výsledků bylo zhola nemožné. A dnes můžete po internetu nakupovat třeba programy. Nemáte zájem o nevyplněný program vytištěný na cyklostylu z ledů z Veselí nad Lužnicí za 30 eur? Aspoň v říjnu 2008 byl k mání a za tuto cenu!

 

A čím dál tím víc i fenomén You Tube, kde jde dnes už najít (sice trochu nepřehledně, ale i to má zatím své kouzlo) řadu aktuálních záznamů jízd (v tom jsou pilní hlavně Maďaři), i některé historické raritky. Tak třeba závody z 30. let z Británie nebo Kalifornie nebo různá světová finále. Remcalům nad dnešními starty doporučuji třeba rozjezd o titul mistra světa z Chorzowa 1973 mezi Maugerem a Szczakielem.

 

Ipswich – tradiční bašta britské plošiny. Klub nese přídomek Witches neboli Čarodějnice a už léta startuje v elitní lize, ať se jmenuje British či Elite League. V minulosti její barvy hájil i náš Zdeněk Tesař. Dráha typicky anglická a jako by to nestačilo, na závěr sezóny tam ještě pořádají tradiční 16 lapper, tedy závod s finálovkou na 16 kol!

 

Indie – plochá dráha v zemi rádžů a bohů Šivy a Višnua? Úvahy tu byly, realita (asi) ne. Ale to neznamená, že to jezdci indického původu nezkoušeli v Británii. Nezapomínejme, že Indie byla britskou kolonií a dodnes patří do svazku zemí britské koruny, tzv. Commonwealthu. Největší stopu ale zanechal Avthar Sandhu coby majitel stadionu v Coventry a posléze spolumajitel klubu Coventry Bees.

 

inovace – taktéž technologický pokrok, zlepšovák, novinka… Začínalo se na běžné motorce a některé inovace byly jednoduché, přímo destrukční: oddělat levou stupačku, přední a pak zadní brzdu, blatníky, přebytečné plechy. Ale navrhnout třeba motor co nejvhodnější pro jízdu na krátkém ovále – to už chtělo hodně fištrónu. Vsadit na metanol, vyřešit mazání ricínem… Třeba roky se soudilo, že na plošinu je nejvhodnější dlouhozdvih, tedy malé vrtání, velký zdvih (válec užší a vyšší). A helemese, přišel Jaroslav Simandl se svou koncepcí podčtvercového motoru a jeden mýtus padl. A nebo konec stojáků. Dokonce to bylo výslovně uvedeno v řádech: stojatý jednoválcový motor. A dneska kromě ledů ležáky kralují. Na ledech to bylo podobné s odpružením zadního kola. Pořád se soudilo, že taková motorka bude skákat jak koza, ale až se to na začátku 90. let vyzkoušelo s kvalitní pružicí jednotkou, šmahem se to ujalo.

 

Člověk by si řekl, že po těch letech už nejde na tak jednoduché konstrukci co vymyslet, ale opak je pravdou: řemeny na dlouhé místo řetězů, místo půlkulatých zadních dílů rámu (těch, co drží zadní kolo) rovné do véčka, vodítka sekundárního řetězu aby nepadal, přímaz primárního řetězu atd. Co bude dál? Řada lidí se bojí hlavně pokusů prosadit speciální slitiny (zákaz titanu), vstřikování a vůbec elektroniku, kterou jsou moderní motory přecpané, což by tento sport dále neúměrně prodražovalo. Jiní jsou zneklidnění stále se zpřísňujícími ekologickými požadavky a uvažují o razantním odhlučnění či dokonce o příchodu elektromotorů (nesmějte se, takové motorky už se vyrábějí), dalším nedává spát problém strašlivého namáhání řetězů (hlavně primárních) a špekulují nad řemeny či jiným způsobem přenosu síly. Jedno je jisté – motorka už asi nikdy nebude tak jednoduchá, jako tomu bylo do 70. let – pár trubek s nádrží, sedlem, motorem a dvěma koly. Bohužel je stále dražší (to se týká i provozu), a tak by se inovace ruku v ruce s řády měly zaměřit na úspornost – jinak taky může plochá dráha začít pořádně skomírat na nedostatek financí!

 

itinerář – na dráze by zabloudil jen naprostý blb, který neví, co je pravá a levá ruka. Naproti tomu, když se na trávě (ale koneckonců i na dlouhé či krátké) nepokropí, není vidět na metr. Mnohokrát už jezdec motorkou radši břinkl o zem, protože neviděl kvůli bahnu. V takovém okamžiku by se nějaký autopilot hodil. Ale zmiňme i trávu v Marmande, kde jsou tři zatáčky a tři nestejně dlouhé rovinky a ke konci jízdy už je fakt soda vyznat se, jaký poloměr a jaká délka příjde. A co teprve Teterow, kde se na horské dráze jezdí i doprava.

 

Kde se ale itinerář každopádně hodí, je cestování. Na pas blind jezdí jen amatérští zoufalci. Profík potřebuje cestovat na jistotu: trasa, kilometry, odjezdy lodí a odlety letadel, jídlo, tankování, noclehy. Počítat s časem na hranicích (Ukrajina, Rusko), výměnou peněz, kupováním dálničních známek, únavou. A všechno naplánovat dopředu, protože čas jsou peníze. Letenky na poslední chvíli nebo flastry za rychlou jízdu nemuší bejt! A zmeškaný závod už vůbec ne! O tom by mohl povídat třeba Davey Watt, který v roce 2008 nestihl semifinále kvalifikace do GP ve švédské Motale (a otevřel tím cestu do GP náhradníkovi Bjerremu). Motorky byly v boxech, mechanici nachystaní, jenom fára chyběl, uvázl na letišti…