Abeceda ploché dráhy – písmeno "F" (2. část)

speedway_fakta_abeceda.jpgKopřivnice – Po týdnu je tady další díl seriálu abeceda ploché dráhy. Tentokrát nenajdete další písmeno, ale slíbenou druhou část písmene F. Do tohoto oddílu se vešly velmi zajimavé pojmy. Frajer, Fax, Fajfka, Fanoušek a mnoho dalších docela neočekávaných slov v ploché dráze…

Frajer – označení obdivné i hanlivé. Dokázat potáhnout to z posledního fleku na první, dojet bez ztracené plechové boty nebo strhnout zabahněné brýle a jet na oči, závodit se zlomenou nohou – kdo to zvládne, ten je skutečně frajer! Stejně jako ten, kdo půjčí motorku soupeři, kdo dokáže střídat ledy s ostatními disciplínami, jezdit v padesáti nebo třeba dojet z Británie k nám autem na jeden zátah.

 

Ale bohužel sláva nebo nepatřičné sebevědomí dokázalo vyprodukovat i frajery a frajírky i v tom negativním typu. Povýšené chování, hádavost, obviňování soupeřů ze všeho možného je viditelné na první pohled a pořádně dokáže ostatním hnout žlučí. Není pak divu, že s čím kdo zachází, s tím taky schází. Bumerang se vrací a dotyčný se najednou diví, že mu nikdo nechce půjčit na závodech trysku nebo lamelu, že se každý staví v depu radši co nejdál od něj, a když si k někomu v baru přisedne, dotyčný jde radši spát.

 

Fax – i v dnešní době mailů stále živá věc. Hlavně v době uzávěrek soupisek či významných závodů lezou na sekretariátech hromady ruliček. Pročpak? (pro Západočechy japato?) Jednoduše: kvůli originál podpisu. Kdo však někdy viděl fax okopírovaný, počmáraný připomínkami a poslaný faxem zpět, nemůže se divit, že občas obě strany si dohodu vykládají různě.

Fajfka – taky fajka či faja. Zařízení, do něhož se strká ta část svíčky čouhající z motoru. Účel? Spolehlivě převést proud z kabelu od zapalování na svíčku. Rizika? Vypadlá. Začátečníkovi, který nezná rizika a používá opotřebovaný materiál, to jde jednou… no dobrá, maximálně tak dvakrát odpustit, profíkovi ne. A že takových kopanců už plochá viděla!

 

A když jsme u těch kopanců, pokud se hledá závada a na svíčce není jiskra, neznamená to hned, že je špatné zapalování. Taky může být chyba ve svíčce. Jak to třeba mezi rozjížďkami v časovém presu nejrychleji zjistit? Není to moc humánní, ale nejspolehlivější je vrazit do fajfky prst (nebo třeba šroubovák a přidržet se kovové části) a zatočit zadním kolem. Pokud dostanete festovní kopanec, až do fajfky proud jde.

 

Fanoušek – čili fanda. V množném čísle možno použít anglický tvar fans. Pozor – důležitá informace pro některé pořadatele: o ně tady jde! Speedway je natolik specifický (rozuměj drahý) sport, že téměř neexistuje v rekreační podobě. Bez diváků, a tudíž bez příjmu ze vstupného a bez sponzorů, kteří si radši vybírají sledované sporty, se to dělá těžko.

 

Jak se liší fanoušek od diváka? Řekněme větší mírou zainteresovanosti. Divák vesměs nejde, když je zima, žár nebo déšt, divák oželí jízdu, aby vystál párek či pivo, zatímco fanoušek pečlivě vyplňuje programy včetně podrobností a ty pak léta schovává (prošťourejte skříně, komory, sklepy a půdy, a jak je objevíte, honem mi napište na kovar.v@seznam.cz!), diskutuje s jinými fandy, zná se se svými oblíbenci, jezdí po závodech.

 

Nebo taky může mít primitivnější, „fotbalovou“ podobu: má klubové barvy, skanduje hesla (to by ještě nevadilo) a není nad jeho tým či stát a vše ostatní je hnus. Takové týpky lze vídat hlavně v Polsku. Když bude třeba  takový Grzegorz Walasek jezdit v Zieloné Goře, bude pro skalního příznivce bůh. Jakmile přestoupí do Częstochowé, je zrádce a zaslouží zmrzačení, v lepším případě smrt. Pokud ovšem se vrátí zpět – ejhle! zase je z něj pro stejné publikum miláček.

 

V cizině vznikají i fan-kluby jednotlivých jezdců. V Británii je obvykle organizuje ta nejškaredší obdivovatelka. Pořádají rožnění a jiná setkání, výjezdy na závody, trička a bundy, nálepky atd. Může to být nejen příjemné, ale i užitečné. Pokud se jezdec ukáže jako sympaťák, mohou se kontakty hodit – objeví se osobní sponzoři. Tenhle nabídne levné bydlení, tamten garáž nebo dílnu, onen půjčí auto. Bodnou i drobné sponzorské dary: tuhle pár flašek oleje, támhle dvě tři gumy…

 

U nás je sympatickým počinem skupina HBC fans, která od fanouškovství „prostého“ přešla k fanouškovství „rafinovanému“: sponzoruje Ríšu Wolffa, pořádá Memoriál Josefa Leifra či staví duo v MR dvojic.

 

Forma – řekněme okamžitá výkonnost. Víme, že jezdec za to umí škubnout, ale teď mu to prostě nejede, je ven z formy. Jak se do ní zase dostat? Radilů je dost a stejně receptů: zdravá výživa versus rada „pořádně se ožer, ať si pročistíš hlavu“, víc trénovat versus dát si oraz, rozebírat to s kdekým versus oddat se hluboké vnitřní meditaci. Jakákoliv varianta má šanci na úspěch, ale jen v tom případě, že postihne jádro problému. Závodníkovi, který jezdí 4x týdně, připadá rada, aby víc jezdil, stejně debilní jako rada tonoucímu, aby vypil vodu v moři.

 

Pokles formy může být krátkodobý, jen pár závodů, a při délce sezony se mu vyhne jen skutečný mistr. Taky ale může trvat celou sezonu, jak se o tom třeba letos (2008) přesvědčuje Luboš Tomíček. Ještě větším průšvihem je, když trvá déle. Na sklonku kariéry to jde omluvit (Sam Ermolenko, Mark Loram…), ale horší je, když „ujde luft“ z jezdce v nejlepších letech. Kupříkladu takový Ryan Sullivan. Pět, šest let zpět mezi absolutní špičkou, teď za branami GP. Nebo Mikael Max. Když se přejmenovával z Karlssona, byl max, teď je jen stín. Podobně se vytratil z velké plošiny Tomasz Bajerski, kvůli zraněním Chris Louis a totéž by šlo naneštěstí napsat i o našem Lukáši Drymlovi. Od kolize v Kršku a Poole se neustále hledá.

 

Pak jsou tu jezdci, kterým forma najednou vyletí nahoru. Nemyslím talenty, u nichž se to předpokládá a očekává (kdysi Peter Collins a Mike Lee, Henka Gustafsson, dnes Jurica Pavlic, Emil Sajfutdinov nebo náš Matěj Kůs), ale kousci do té doby nevýrazní a nenápadní. Příkladem budiž Kanaďan Kyle Legault: loni zazářil a fakt mu to jelo, letos dvě zranění a nic. Podobně Polák Marcin Rempala. Buch – a byl v týmu pro světový pohár a v něm nejlepší jezdec s orlicí a pak zase návrat k průměru.

 

Je tady i jiný význam slova forma: obal. V české plochodrážní historii má nezastupitelné místo. Je po druhé světové a v Praze Josef Linhart řeší nedostatek ND tím, že odlévá ve své dílničce (nebo fabričce?) díly na motor JAP. Jenže je tu únor 1948 a vítězní komunisti Linharta zavřou. (proč a zač? bylo to tak? znáte podrobnosti? pište, mejlujte, telefonujte, dostavte se osobně!) Formy se dostávají k Jaroslavu Simandlovi, který má v Divišově také strojírenskou dílnu. Ostatek asi už znáte nebo si můžete přečíst roztroušeně u dalších hesel abecedy.

 

Fronta – pokud je před pokladnou (a není-li to chyba třeba při tisku vstupenek), pak si mne organizátor ruce. Bohužel v našich končinách jev spíš řídký. Pokud je před stánkem s občerstvením, lidi láteří a vyhrožují, že příště nepřijdou. Pokud je u stánku se suvenýry, znamená to, že lidi plošina chytla. A pokud po závodě na podpisy, je povinností jezdců autogramy rozdávat až do zčernání a upadnutí ruky, protože přízeň diváků je třeba pěstovat. Jezdci se taky setkávají s frontou. Ta na peníze je ještě spíš příjemná, horší je ve sprše. A proč jsou ti nejlepší zároveň nejotužilejší? Mnohdy na ně zbude jen studená voda a prach zalezlý všude (fakt všude? věřte nebo ne, fakt!) je potřeba dostat pryč.

 

Fér – anglicky fair. Týká se nejen dění na dráze, ale i v zákulisí a v diplomacii. Poslat někoho nekompromisně na mantinel, kopnout mu do předního kola, úmyslně mu lehnout na zadní kolo, spadnout, a dosáhnout tak soupeřova vyloučení, to všechno je nefér. Nebo schválně lehnout a zůstat ležet, aby musela být jízda zastavena, natož třeba po vyloučení pro časový limit schválně prorvat pásku! Další ukázky nefér přístupu můžeme zažít mimo dráhu: v soupeřově části depa nesvítí světlo, pořád ne a ne jim načepovat metanol. Vrcholem bylo finále MS družstev v americkém Long Beach (1985), kde někdo zamkl Dány v šatně. Nakonec stejně nevyměkli a domácí porazili o dva body.

 

A férové jednání? Z poslední doby byl oceněný čin Adriana Rymla, když v semifinále MR v Liberci půjčil motorku Mirdovi Fenclovi, a pomohl mu tak k postupu.

 

Fišer Pavel – zkoušel plošinu na Markétě a patří mu i titul v MR družstev s RH Praha, ale proslavil se jako fotograf. Navíc nefotí jen pro média, ale i pro fanoušky. Už několik let objíždí ovály se stánkem s plochodrážními suvenýry.

 

Fyzika – a o tom všem to právě je. Protože co jiného než fyzika je práce spalovacího motoru? Jaký je ideální obsah, jaký poměr vrtání a zdvihu, dvou- nebo čtyřdobý, jaký rozvod ventilů, kolik těch ventilů, kolik svíček a karburátorů a kolik válců, jaké palivo… Ufff! A to jsme to jen tak naťukli. Prostě zkonstruovat plochodrážní motor je možné i doma v garáži, ale bez znalostí fyziky to nejde, Greening, Simandl, Červinka, Godden i Marzotto by mohli vyprávět!

 

Taky příprava stroje je fyzika. Jaké trysky v karburátoru, aby naplnil válec, jaký motor (kraťas nebo dlouhán), jaké „setrváky“ – těžké, lehké. Motor nadupat, aby měl výkon, nebo spíš udělat měkčí…

 

A na dráze? Jezdec řekne: mydlí to! Fyzik ví své: došlo k podélnému smyku neboli prokluzu. Povrch pneumatiky nedokázal dostatečně přilnout k podložce kvůli otěru vrchní nezpevněné vrstvy v důsledku příliš velkého rozdílu obvodové rychlosti zadního kola a podložky. Jasné, ne? Stačilo, aby si jezdec na startu stoupl do koleje nebo si ji pořádně vyhrnul na tvrdé. A aby věděl, že méně je někdy více. Mnohdy stačí ubrat plyn, kolo se „čapne“ a postrčí dopředu. Taky proto mají jezdci rádi třeba koleje či díry a úmyslně do nich jezdí, nakopnutí je může (pokud to uřídí) pošťouchnout o fousek dopředu.

 

Průjezd zatáčky už je fyzika sama. No schválně posuďte: jde o klasické sčítání dvou vektorů. Jeden vyjadřuje setrvačnost v podobě odstředivé síly, tlačící jezdce ven z dráhy. Druhý vektor zase vyjadřuje pohyb zadního kola a směřuje dovnitř. Sečtením dostaneme výsledný směr a rychlost. Jednoduché, vědecké. Jde rozebrat průjezd zatáčkou jakéhokoliv poloměru a naklopení v různých rychlostech.

 

Že to je magořina? Divili byste se, jak pečlivě fyzikálně rozebírali hlavně polští a sovětští trenéři například problém těžiště, polohy těla a jeho vliv na stabilitu atd. Vrcholem byli soudruzi z NDR. To není pokus navázat na Pelíšky, ale realita. Na konci 60. let to dederóni začali myslet s plošinou vážně a to se týkalo i ledu. A jistý inženýr to pojal německy pečlivě a spočítal, jak na tom ledě jet. Výsledkem bylo 6. místo Hanse Jürgena Fritze v MS mezi našimi Antoníny Švábem a Kasperem. Takže učte se, děti, ať nejste hloupé!

 

Fuj (fůůůůůůj!) – možno nahradit obdobnými výkřiky hanba, pryč, táhni, chcípni, budeš viset, zmetku, pískotem atd. V Británii se v takovýchto případech bučí, v Polsku i háží předměty, které jsou po ruce. V jednom případě to byly jogurty rozdané sponzorem v rámci reklamní akce. Vzduchem létalo zdraví (s extra velkými kousky ovoce). Ohniví umějí být i Maďaři i Juricův otec Zvonko Pavlic. Důvod k použití těchto znaků nevole? Však si každý najde (když bude chtít).

 

FIS – polský plochodrážní stroj 50. let. Vznikl v reakci na bouřlivý rozvoj ploché dráhy v Polsku po válce, kdy byl nedostatek speciálů, který nestíhal uspokojovat ani dovoz Japů. Název je odvozen od jmen konstruktérů Fedka a Iżewského a rzeszowské fabriky Stal, dlouholetého sponzora tamní ploché dráhy. Konstrukce možná nebyla zlá (a šla by asi dál rozvíjet), ale vytlačilo jej naše Eso a taky fakt, že na rozdíl od nás do Polska šlo neustále dovážet (byť omezeně) Japy.

 

Franc Josef – závodník pražského Olympu, pocházející z Kutné Hory, byl naším největším talentem přelomu tisíciletí, jako jediný udělal v juniorech hattrick. Pak se jeho výkonnostní růst zastavil a nyní podává hodně nevyrovnané výkony. Jako letos (2008): v ME v prvním kole skončí jako druhý náhradník, v semifinále nakonec startuje a skončí opět jako rezervista a ve finále se rozjíždí o medaili! Známý také z nepříliš dobrých startů, bojovné jízdy, nevysokého vzrůstu a neuvěřitelně milé přátelské povahy.

 

Fundin Ove – legenda ploché dráhy. Švéd jako první dokázal vyrvat anglicky mluvícím jezdcům titul mistra světa. Zopakoval to ještě 4x! Jeho rekord překonal šestým titulem až Ivan Mauger v roce 1979. Hubený dlouhán se zapsal i do naší PD historie. Jednou odmítl nabízenou Jawu pro světové finále a na zmíněném stroji jej porazil v rozjezdu o stříbro Plechanov, jindy si ji vzal na zimní turné do Austrálie. Do třetice (prý) měl na dvoře Jawy v Divišově nachystaný jeden kousek na odvoz a někdo mu jej z horlivosti nastartoval. Fundin se rozčílil (prý) měl totiž v nádrži slivovici, kterou tak chtěl propašovat do prohibujícího Švédska. Nic proto historce, líh jako líh, ale musela by to být hodně silná slivovice.

 

Konečně dodejme, že lišák či profesor, jak se mu přezdívalo, vyhrál i Zlatou přilbu. Dojel bez motorky, jen se závodnickými věcmi a řidítky. Pořadatelé mu přistavili klubové motorky. Mistr si nechal jednu po druhé natočit, poslechl si je, jak zpívají, a jako správný virtuóz si vybral správně tu, která nejlíp šlapala. Krásná doba, kdy kluby měly motorky a hlavně nezáleželo na nějakém prokletém ladění a nastavování a kdy veškerý materiál byl víceméně identický.


1 thought on “Abeceda ploché dráhy – písmeno "F" (2. část)

Napsat komentář