Abeceda ploché dráhy – písmeno "N"

speedway_fakta_abeceda.jpgKopřivnice – Po delší odmlce je tady další díl naší Abecedy ploché dráhy. Logicky navazujeme na předchozí písmeno, po „M“ nastupuje dnes „N“. V tomto písmenu se skrývá mnoho zajímavých pojmů týkajících se ploché dráhy, tak jen na ukázku pár z nich – Norsko, nápoje, nikdo, navikulárka, nula, nafukovačka a mnoho dalších.

Norsko – Tahle severská země byla vždy na ploché dráze ve stínu Švédska, byť Leif Basse Hveem měl přezdívku Hvězda severu a v roce 1957 (tedy na samém sklonku své kariéry) se stal historicky prvním mistrem Evropy na dlouhé dráze. Jenže pokud se tu našel kvalitní jezdec, vždycky to byla spíš výjimka a zůstával osamocen s nepříliš početným startovním polem spíše podprůměrných jezdců za zády.

Podobně tomu bylo i v 60. letech, kdy zazářil Sverre Harrfeld, v roce 1966 dokonce stříbrný v MS! Jenže jeho kariéru ukončilo těžké zranění a zas tu byli jen mezinárodně průměrní Reidar Eide (dotáhl to i do světového finále), Oyvind Berg, Dag Lovaas či Edgar Stangeland v 70. letech nebo Einar Kyllinstad, Thor Einar Hjelm či Lars Gunnestad v 80. a 90. letech. Posledně jmenovaný se vypracoval na solidního ligového řemeslníka v polské lize a s ní je spojena i sláva Runeho Holty. Ten dokonce vsadil na naturalizaci a v době, kdy ještě plochodrážní trh nebyl tak liberalizovaný jako dnes, si pořídil polské občanství. Vyplatilo se mu to, v barvách Polska jel i MS družstev a také dvakrát vyhrál tamní mistrák. Pak tu ještě máme pár závodů GP v hale v podobě vikingské lodi v Hamaru, ale to už je minulost, když Norové nijak nešíleli nadšením.

A budoucnost? Při plnění pracovních povinností si udělal čas na místní ligu v létě 2008 Richard „Pupy“ Dufek, bývalý jezdec Kopřivnice a dlouholetý mechanik Adriana Rymela i Bohumila Brhela. Jeho postřeh? Dráha (o stadionech nejde obvykle mluvit) ukrytá v lesích mimo civilizaci. Čistý amatérismus, úroveň podobná naší první lize (tříčlenným družstvům), minimum diváků. A nějaká naděje? Rozjíždějí se miniovály uprostřed těch větších, díky bohatství není pro Nora problém koupit vybavení, v Elgane funguje ovál s licencí FIM a svou kariéru začíná Lars D. Gunnestad (syn zmíněného nyní už bývalého jezdce), který zatím vypadá slibně.

Německo – bylo nebylo… Zní to jak pohádka či povídání z hodně dávných let, ale nezapomínejme, že hlavní hrdina ploché dráhy, motocykl, se zrodil právě zde. Pokud si dáme trochu práce, najdeme závody na uzavřené oválné dráze už počátkem 20. století v Berlíně a mnohé kluby v Bavorsku se chlubí, že se na tamních klusáckých oválech jezdilo dřív než v roce 1928, kdy ploška oficiálně přišla do Evropy.

Ale i poté nezůstal Deutschland mimo. I když se často závodilo na oválech výrazně delších než na britských ostrovech, němečtí jezdci byli na kontinentě pojmem. A nejen Herrmann Gunzenhauser, ale třeba i Paul Allinger, Sedan Graf, Erich Bertram, Buttler atd.

Po válce se dějiny šmodrchají, Německo je nejen poražené, ale i rozdělené. Na východě bahnsport (tedy dráhový sport) v 50. letech živoří (Artur Flemming), na západě ostatně taky, je zde sice řada závodů, diváků i jezdců, ale výsledky na krátké chybějí. Josef Hoffmeister sice patří mezi kontinentální elitu, dostává se i do světového finále, ale nestačí na Brity i Švédy, Josef Seidl či později Manfred Poschenrieder jsou spíše dlouhodráhaři.

To už se píší 60. léta a vzhůru se derou „dederóni“ – Hans-Jürgen Fritz a Jochen Dinse, Gerhard Uhlenbrock, Jürgen Hehlert, Peter Liebing… A taky závody v Güstrowě, Stralsundu, Neubrandenburgu, Meissenu (Míšni) či Senftenbergu. Jenže soudruzi z NDR to naplánovali jinak, začátkem 70. let čelí emigraci a tomu, že speedway není olympijským sportem, odhlášením východního Německa z mezinárodních soutěží. Generace Dietera Tetzlaffa, Joachima a Wernera Mella, Dietmara Lieschkeho, Diethelma Triemera či Norberta Gümmera se propadá do podprůměru.

Ale zase se derou na krátké vzhůru západní Němci. Na dlouhé elita (Mühldorf, Herxheim, Jübeck, Vilshofen, Pfarrkirchen, Plattling…) se nyní hlásí o slovo nejen jako pilní pořadatelé (Landshut, Norden, Ruhpolding, Bopfingen, Pocking, Olching, Krumbach), ale i jako hnízdo stále lepších jezdců: Egon Müller, Hans Wassermann, Karl Maier, Alois Wiesbock, Christoph Betzl, Georg Hack, později se přidávají Klaus Lausch, Robert Barth či Gerd Riss…

Dnes sice sjednocení Němci na krátké slevili a nová generace Martin Smolinski, Matthias Schultz, Thomas Stange Tobias Kroner či Christian Hefenbrock mezi světovou špičku nepatří, ale výsledky mládeže (Kevin Wölbert, Richard Speiser…) napovídají, že by se to mohlo změnit. Doplňme ještě dráhy: vedle zmíněných třeba kratičký Dohren nebo Pfaffenhofen, Abensberg, Wolfslake, Diedenbergen, Neuenknick, Teterow či Brokstedt.

Je třeba se zastavit u dlouhých a travnatých drah. Jsou jich desítky, namátkou vedle zmíněných Bielefeld, Ludwigslust, Berghaupten, Dilgonfing, Lübbenau a Scheessel, oba ovály mají Herxheim, Berghaupten, Ludwigslust a Teterow. Právě v posledně jmenovaném městečku v Meklenbursku je pořádná „divočina“: opravdová horská dráha s pravou zatáčkou (tedy zatáčkou doprava) a terénním převýšením a skokem na horizontu!

Množství drah a závodů odpovídá i nepřeberná líheň talentů. K Poschenriederovi, Hansi Sieglovi, Müllerovi, Maierovi či Wiesbockovi doplňme třeba záplavu Dienerů (Heinrich, Hubert, Bernd), Matthias Kröger, Tommy Dunker…

A konečně nepomiňme ledy. Inzell je klasickým zastavením cirkulárek a podobně je tomu i u Berlína. A Němci byli prvními, kteří sesadili SSSR z nejvyššího postu v MS družstev: Max Niedermaier a Helmut Weber. Pak Michael Lang a nyní Günther Bauer představovali a představují kvalitu vzdorující invazi z východu.

Nielsen, Nilsen a Nilsson – kolik už bylo chlapíků tohohle jména! Hans Nielsen v 80. a 90. letech patřil k absolutní elitě a přezdívalo se mu profesor z Oxfordu. Pocházel sice z Dánska, ale startoval dlouhá léta za tamní Cheetahs (Gepardy). Dlouhán mistrné techniky proslul černou kombinézou i řevnivostí s krajanem Erikem Gundersenem, s nímž se přetahoval v polovině 80. let o post světové jedničky. Pak ale přišla jeho dominance, která trvala až do poloviny následujícího desetiletí. Výsledek? Čtyři tituly mistra světa jednotlivců a v tom i první vítěz seriálu Grand Prix.

Jimmy Nilsen má jméno víc než podobné, ale je Švéd. S Perem Jonssonem byl v první vlně mladých modrožlutých oznamujících, že skončily roky půstu a s Tre kronor je potřeba opět počítat. Ve světové špičce pobyl v podobných letech jako Hans Nielsen, ale o fousek níž – zlaté kovy u zůstaly odepřeny. Co však měli oba společného, byly jejich počátky – oba pocházejí z úspěšného skandinávského modelu startů na malých drahách a maloobjemových motorkách.

A konečně příjmení Nilsson nosili mnozí švédští závodníci, aniž by mnohdy byli jedna famílie. Mezi světovou elitu nakoukl třeba Tommy, abychom vzpomněli aspoň jednoho z relativně posledních let.

Nicholls Scott – pár let zpátky vyhlášený nejvíce sexy závodníkem podle názoru britských fanynek. To je ale tak hlavní triumf tohoto britského závodníka. Sice to dotáhl v současnosti na britskou jedničku, ale v absolutní špičce se zatím neprosadil.

nápoje – bublinky nebo bez? Protřepat, ale nemíchat? O pitném režimu by toho šlo napsat ledacos. Tak aspoň něco z pera klasika: „Kdybych si dal drink, prohrál bych jeden start z deseti. A to si nemohu dovolit.“ Kdopak to napsal? Král startů a taky šestinásobný mistr světa Novozélanďan Ivan Mauger. Asi ví, o čem mluví. Těch, kteří se do sklenky koukali hlouběji, než bylo zdrávo, byla řada. Jasně, historky, kterak se Zenon Plech ožral na plech a skončil na záchytce, odkud jej dopoledne vyzvedl trenér (vedoucí družstva), a Zenek poté vyfikl kompletku, jsou kouzelné, ale možná ty litry vodky byly to, co jej (a Edka Jancarze, Igora Plechanova atd.) dělily od met nejcennějších.

Ani u nás nebyli jezdci imunní skleničce či rovnou lahvi, z dřevních dob pocházejí vzpomínky, kterak si jezdci nalívali a cvakli přímo před jízdou na kuráž. Dokonce se říkalo, že malý frťan je dobrý na zbystření smyslů, zatímco víc toho škodí, protože jezdec začíná být „vláčný“ a na startu chrápe. Taky se to občas někomu povedlo večer před závodem přehnat a mezi rozjížďkami si musel rychle odskakovat za depo a dokonce prý si kdysi jeden přímo … do masky!

No fuj! Honem radši k nealku. To, že závod dokáže pořádně vyšťavit, je jasné. Přesto se během závodu nedoporučuje moc pít. Představte si závodníka, kterému žbluňká v břiše půl litru minerálky. Méďa, ale rozhodně ne tygr. Není pak divu, že třeba v Británii bývá zvykem se po mítinku stavit v baru a dát si pivko na spláchnutí prachu a doplnění vitamínů a bílkovin. Plus pokec s fanoušky, kolegy, známými. Prostě pitný režim muší bejt!

nikdo – „Ty si kurva tu přilbu ani nesundávej z hlavy! Jak tě mohl porazit takový nikdo!“ Jenže na ploché dráze nezávodí jména, ale jezdci. A nejedna hvězda se už pořádně divila, komu se to musela koukat na záda. A v tom je jedno z kouzel plošiny. Zatímco třeba formule jedna nebo silniční GP je uzavřenou společností, na ploché dráze v sobotu vyhraje Grand Prix – dejme tomu – Pedersen nebo Crump a v neděli se musí trápit s naprosto neznámým polským juniorem, který si na něj vyšlápne v tamní lize. A o dva dny později se to opakuje ve Švédsku a pak zase v Británii.

Dokud se ještě jezdila finále na jeden závod, takový „pan nikdo“ mohl dokonce pomýšlet na mety nejvyšší. Vždyť kdo byl třeba Sverre Harrfeldt! Že ho neznáte? Tenhle Nor má ve sbírce stříbro z MS v roce 1966! A tehdy neznámý Igor Plechanov dokonce dvě stříbra z předchozích let. A něco podobného se povedlo Novozélanďanům v MS družstev 1979. Ivan Mauger byl pojem, to jo, ale Mitch Shirra ani Larry Ross hvězdami nebyli a univerzál maorského původu Bruce Cribb (jezdil i ledy) už vůbec ne. Přesto mají zlato, zatímco Dánové, Britové či Američani odešli s prázdnou (přesněji Dánové se stříbrem, ale to je určitě neuspokojilo).

Nejslavnější překvapení se ale zrodilo v závěru sezóny 1973: Jerzy Szczakiel ani na domácí scéně nepatřil mezi hvězdy, ale večer v Chorzowě zvládl brilantně. Třináct bodů, vítězný rozjezd s Maugerem a zlatý věnec – dodnes jediný „plnohodnotný“ polský mistr světa, který se takřka okamžitě na mezinárodní scéně vrátil k podprůměru. Je možné jeho výkon tisíckrát okecávat, ale titul mu zůstane navždy.

Neustadt – v němčině Nové Město, tedy docela tuctová jméno. V plošině známe dvě takové lokality. Ta první, tradičnější, leží v Bavorsku na jihozápad od našich hranic blízko Dunaje. Klasická čtyřstovka, na které se v posledním dvacetiletí odjela řada závodů mezinárodního ranku. Další Neustadt se nachází na severovýchod od Berlína v bývalé DDR směrem na Polsko. Rozlišením je blízkost řeky Dossy. Rodina berlínských promotérů Sieversů zde pořádala na přelomu roku v kryté koňské jízdárně závody na kratičké dráze (okolo sta metrů). Jak jednoduché – škoda, že se u nás nenašel žádný napodobitel…

navikulárka – jedna mizerná kostička v dlani ruky, přesněji v záprstí. Normální člověk netuší, že existuje, natož aby se mu podařilo si ji za život poškodit. Ne tak plochodrážník. Možná by stálo ze hlubší výzkum, ale je to tak. Při všech možných i nemožných držkopádech se právě tahle kost člunková, jak se správně česky jmenuje, láme víc než často. Navíc nesrůstá zrovna nejrychleji a trvalé následky (špatné zavírání dlaně) straší i jinak otrlé drsňáky. Jediná útěcha spočívá v tom, že její důležitost oceňují i pojišťovny výší odškodného.

nula – jó v depu si tohle slovo vyslechl už kdekdo! Jezdec, trenér a manažér, ladič či někdo z pořadatelů. Kde se bere magie tohoto slova? Holt je to zároveň i magie téhle disciplíny. Když v basketu prohraje tým zápas, dostane aspoň bod. Na plošce může jezdec dřít čtyři kola, žrát škváru, hoblovat prkna, potit krev, ale když dojede poslední, vyinkasuje nulu a šmytec!

Taky tomu nebylo odjakživa. Připadalo to vůči jezdcům nespravedlivé, a tak bývalo taky bodování (na krátké) 4 – 3 – 2 – 1 a nula se dávala jen těm, kteří neviděli šachovnicovou vlajku. Koneckonců i ten poslední měl zájem dokroužit čtyři kola, což je důvodem, že se tahle myšlenka periodicky vrací a přetřásá se, zda by nebylo dobré se k ní vrátit.

I dneska se ale vyplatí radši dokroužit až do cíle, než to zabalit předčasně. Nula (tedy z filozofického hlediska vlastně nic) je totiž často víc než… než pád, defekt, najetí do pásky či zmeškání startu. Ano, je to tak. Ten nejhorší zahýbač, který dojíždí do cíle o půl kola za ostatními (ale dojíždí, to je podstatné!), je na tom v konečné klasifikaci líp než horký favorit, který: zaznamená defekt, najede do pásky, defektuje z prvního fleku a pak už uraženě nestartuje. V konečné klasifikaci má totiž nula přednost před všemi „písmenky“, tedy značkami pro všemožné nedojetí do cíle.

nafukovačka – vynález Barryho Briggse nejdříve obkružoval celý ovál, jenže posléze se zjistilo (mimo jiné na kolizi Lukáše Drymla v Kršku), že na rovinkách jsou bezpečnější normální prkna. Objevil se na počátku nového tisíciletí v Grand Prix, pak se rozšířil i na špičkové stadiony na ligové závody v Británii, Polsku a Švédsku. S jeho rozšířením úměrně klesá i cena, ale stále je to záležitost na nějakých osm set tisíc korun nejméně.

Možná není od věci připomenout, že mantinel vznikl jako ochrana pro diváky, a nikoli jezdce. Jenže motocykly stále zrychlovaly, a když to v nájezdu dláblo, čelňas do prken bolel ukrutánsky. Plochá dráha místo zpomalení strojů, které se nikdy nepodařilo prosadit (pneumatiky bez nařezávání špalků, benzín, „suché“ karburátory“, dvouventily…), se vydala cestou pasivní bezpečnosti a tlačí na instalaci nafukovaček. Co do bezpečnosti je to rozhodně krok vpřed, ale dál to zvedá náklady a odrovná to slabší pořadatele – v důsledku to povede k dalšímu oslabení disciplíny.

Ale abychom nekončili tohle heslo pesimisticky: jak nafukovačka funguje? Skládá se z jednotlivých segmentů. Ty mohou být propojeny přefuky a jeden z dílů je napojen na kompresor instalovaný za mantinelem. Pokud se na dráze nejezdí, vaky obvykle visí schlíple jak prsy postarší ženštiny, před ježděním se zapne kompresor a matrace se vzpruží. Během havárií není problém některý z dílů propíchnout třeba řidítkem, takže je dobré mít i něco v záloze. A u nás? Markéta, Pardubice, jeden vinkl v Plzni a taky Liberec.

Newcastle – staré průmyslové město na severu Anglie. Kdysi tu jezdily skutečné hvězdy, třeba Ivan Mauger, ale to bylo ještě v šedesátých… Později tu začínal například Nicki Pedersen. Z našich vestu s Diamantem oblékli Josef Franc, Jiří Štancl nebo Luboš Tomíček. Klub nyní startuje v Premier League.

Novosibirsk – město na Sibiři. Dříve slavná štace, kde si ledaři mnohokrát zkusili, co je to pořádný mráz a zima jako na Sibiři. Ale taky se tam jezdila krátká a místní klub Sibir patřil mezi elitu. Minulý čas je na místě. Reaktivace v poslední době sice byly úspěšné, ale jen napůl. V Rusku je totiž potřeba dostat se do přízně mocných místních funkcionářů, co sedí na žoku peněz – a to se zatím nepodařilo. Jezdí se na starých stojákách, a tak to zatím moc na comeback nevypadá.

Nový Zéland – z našeho pohledu leží, co by kamenem dohodil od Austrálie, kolébky ploché dráhy. Takže není divu, že se tam závodilo už někdy ve 20. letech. Ale jako mezinárodní pojem proslul až v 50. letech. Zásluhu na tom mají hlavně tři chlapíci: Ronnie Moore, Barry Briggs a Ivan Mauger, i když se jich „toulalo“ po britských oválech mnohem víc – třeba Trevor Redmond (Geoff Mardon, Maury Dunn, Don Cuppleditch, Ron Johnston, Charlie New) ze starších nebo Mitch Shirra a Larry Ross (Gary Petrson, Roger Abel, Bruce Cribb, Tony Briggs, Wayne Brown, David Bargh, Mike Fullerton) z mladších.

Zmíněné hvězdné trio totiž dokázalo shrábnout obrovské množství titulů v jednotlivcích i družstvech, ale nedokázalo vychovat nástupce. V 80. letech se „kiwies“ z evropských oválů skoro vytratili a ani dnešní situace není nijak růžová. Na obou hlavních ostrovech je speedway spíš popelkou a v současnosti jsou „na lepším“ v Evropě jen dva junioři Grant Tregoning a Jade Mudgway. Patřil k nim i Ben Powell, ale ten v závěru sezóny vyfasoval za najetí na soupeře roční distanc.

nástup – tradiční zahájení závodů. Jezdci se seřadí do špalíru nebo sednou na motorky, někde je vezme auto a šup před hlavní tribunu. Představení, kytka, zamávání divákům, potlesk. Není špatné kouknout závodníkům do tváře, dokud jsou ještě čistí, ale nic se nesmí přehánět. To v padesátých letech, to byly obřady! Hymny československá a sovětská, vztyčení vlajky, slavnostní slib a proslovy – kecy a kecy uslintaných hodnostářů, kteří žvanili o budování socialismu či obraně míru rozvojem branné zdatnosti. Řada jezdců bere dodnes nástup jako něco nepříjemně odporného. To fakt jezdíte jen pro sebe a před prázdnými tribunami je vám nejlíp? Copak nerozumíte jednoduché rovnici diváci = sponzoři = peníze? Podobné je to (ale spíš horší) i se stupni vítězů. Aby je člověk prosil!

Norden – severoněmecká tradice. Nevelké městečko při holandských hranicích patří mezi pořadatelsky pilná a významná místa. Čím se zapsal do historie? Tady se jelo první německé světové finále na krátké dráze. Psal se rok 1983 a do té doby na krátké kvalitní, ale ne špičkový Egon Müller chytil šanci pořádně za pačesy. Patnáct bodů, zlato a vzpomínky na hlubinu, na které si jen on dělal s motorkou, co chtěl.

nitrometan – zakázaná, ale přesto (nebo právě proto?) používaná přísada do metanolu. Motorka víc kouřila, nitrometan smrděl, hrozilo nebezpečí zadření motoru. Ale výkon šel nahoru. Jak se ale na to přišlo, diskvalifikace byla neodvratná. To byl právě případ Vladimira Gordějeva. Ve finále MS v jednasedmdesátém měl skvělých 11 bodů, ale co mu to bylo platné – z výsledkové listiny byl škrtnut. A u nás? Pánové, čekám na vaše vzpomínky!

Nepomuk – v západočeském městě majora Terazkyho se jezdilo smykem ve druhé půli 50. let, tedy ve zlaté éře naší ploché dráhy. Začalo se ve vlastním městě na škvárovém hřišti, ale po jednom ročníku se závody přestěhovaly na hřiště do části zvané Dvorce. Tam bylo víc místa, a tak i závody dostaly dnes poněkud nadsazeně znějící označení Velká plochá dráha. A závěr? Asi rok 1959. V dalším roce začíná fungovat ovál v Plzni na Borech, a tak o Nepomuk ztrácí zájem krajské družstvo, přitvrzují se ekonomické podmínky a místní pořadatelé se víc orientují na terénní závody.

náboj – neboli nába. Tedy místo, kde se cosi otáčí v něčem jiném. Na plochodrážce v předním a zadním kole a pak hřídel ve spojce. Konstrukce? Kuličková ložiska, rozpěrka, gufero, segerovka. A maznice, na což někteří experti zapomínají. Kdo maže, ten jede. Skřípání nemuší bejt.

nářadí – čili vercajk. Dřív stačila bednička s pár klíči, pak basa z Řempa a dnes se jezdec s mechanikem podobají stěhovákům, když před závodem do depa a po něm do auta smýkají obrovské bedny. Co se v nich skrývá? Miliony klíčů a dalších pomůcek, ale pokud jsou oba bordeláři (nebo stačí jeden z nich), tak stejně v rozhodující chvíli nemůžou najít to, co potřebují. A abychom nebyli k závodníkům tak nespravedliví: a) každý si pěstuje nějakou úchylku a b) v 50. letech bývalo znakem solidnosti, když na závody pořadatel dodal nejlépe montážní vétřiesku, tedy i s ponkem, svěrákem a svářečkou. Obvykle všechno přišlo vhod. No ale tehdy ten materiál nebyl tak kvalitní – to víte, budovatelská ocel z plechovek, co nasbírali pionýři…

Nizozemí a Namibie – oba státy sem patří, ale… ale o prvním jsem psal už pod heslem Holandsko a o tom druhém byla zmínka u hesla Jižní Afrika. Prý se jelo ve Windhoeku, ale podrobnosti?

8 thoughts on “Abeceda ploché dráhy – písmeno "N"

  1. Parádní počtení, jenom musím připomenout, že nás ti průměrní Gunnestadt a Killingstadt připravili o bronzovou medaili FIM ve finále dvojic v Poznaňi v roce 1991. Cestovali jsme tam tehdy chvíli po revoluci, po vlastní ose, konečně bez problémů na hranicích s Polskými celníky, vybaveni vlajkami a vírou v jasnou bronzovou medaili. Tenkrát jsme v sestavě Matoušek, Brhel a Tesař prohráli s Nory o bod. Věčná škoda!!

  2. K písmenu „N“ bych si dovolil doplnit ještě dvě maličkosti.
    Je zajímavé, kolik mezinárodních úspěchů nám přinesly dráhy začínající právě tímto písmenkem. Jednoznačně vévodí švédské Nässjö, kde se stal Antonín Šváb naším prvním mistrem světa na ledové dráze. O dva roky později pak vybojoval tamtéž stříbro za legendárním Kadyrovem. A po dalším dvou letech, v roce 1974, se na stejném oválu stal mistrem světa také Milan Špinka. Skoro škoda, že se tam od té doby už žádné světové finále nejelo. Roman Matoušek pak vybojoval v roce ´87 evropský titul na trávě v bavorském Nandlstadtu. Zdeněk Schneiderwid sice získal své dva tituly ve stejné disciplíně jinde, ale z holandského Noordwolde přivezl v roce 2001 stříbro.
    Druhá poznámka se týká Nepomuku a Dvorců. Obě zmiňovaná místa, kde se v padesátých letech závodilo dodnes fungují jako fotbalová hřiště. To nepomucké bylo dle ne zcela stoprocentně potvrzených informací v tehdejších dobách „otočené“ o 90 stupňů, tedy nikoliv rovnoběžné s dnešní Nádražní ulicí, ale kolmé na ní.

Napsat komentář