Autor článku: 
Letos to byla pro Michala Kleina teprve druhá kompletní plochodrážní sezona v barvách mšenského Greplu. Jak se lišila od té premiérové, a co jej vůbec k ploché dráze přivedlo? Jak se chystá na přechod do seniorské kategorie a čím se udržuje v kondici? Odpovědi nejen na tyto otázky najdete v našem rozhovoru uvnitř příspěvku.
JL: Před dvěma měsíci skončila tvoje druhá plochodrážní sezona. Úvodní otázka je tedy nasnadě – jaká tato sezona ve tvých očích byla?
MK: Rozhodně lepší než ta předchozí. Tam to bylo hlavně o dojíždění jízd do cíle bez pádu, letos jsem začal i trošku závodit. Odjel jsem všechny závody, ve kterých jsem dostal možnost startovat. Poměrně jsem se vyvaroval pádů, kromě mšenské zatáčky u depa, kde spadnu pokaždé (smích), neměl jsem kromě zvrtnutého kotníku, zhmožděného malíčku u nohy a dvou lehčích otřesů mozku, žádné vážnější zranění. Chtěl jsem jet všechny extraligy, což se mi 
splnilo, ale ke konci sezóny už to šlo z kopce. Mým největším předsevzetím bylo bodovat v extralize a pomoci týmu posunout se výš. V momentě kdy jsme vypadli, mi přišlo, že pro mě sezóna skončila, juniorák už byl taky kompletně odjetý a na první ligu ani na trénink jsem se nějak nedokázal správně namotivovat.
JL: Slyšel jsem, že do té nové se již nyní velmi usilovně připravuješ. Můžeš našim čtenářům přiblížit, jak tato příprava vypadá?
MK: Ke konci sezóny jsem trošku přibral na váze, protože jsem si v srpnu v Liberci při pádu poranil malíček u nohy, a kromě motorky jsem nebyl schopen jinak sportovat. Malíček mám ještě teď částečně nateklý, nedaří se nám ho nějak doléčit. V říjnu jsem pomalinku začal jezdit na hokej, protože v bruslích to bylo OK. Od listopadu mám speciálně poskládaný jídelníček, který se snažím dodržovat, a zatim to celkem jde. Teď okolo Vánoc je to ale trošku obtížnější, protože miluju cukroví. Snažím se chodit aspoň 2x týdně na box, ve škole chodím každý týden na plavání, gymnastiku a se spolužáky zajdeme ještě do školní posilovny, kde jedu kardio-pás, veslování, spinning a podobně. Každý týden jezdím s kamarády na hokej, teď jsem ještě začal s crossfitem, ale s tím vás už nebudu radši zatěžovat. Prostě se snažím alespoň 5x týdně sportovat.
JL: Kromě boxu a gymnastiky jsi zmínil také 
hokej, kde ses po boku Filipa Šitery ukázal v mladoboleslavské hokejové hale, jak se ti s Filipem hrálo?
MK: Jsme teď s Filipem přes zimu v kontaktu, radí mi s motorkama, aby to trochu k něčemu vypadalo. Hokej dobrý, vždy se mi ozve, a když mám volnou chvilku, tak si rád jedu zahrát. Je to trošku něco jiného, než s klukama co jezdím pravidelně. Tady se hraje bez offsidů a tak. Důležité je, že si zamakáme, něco vypotíme a je sranda. Jó Filip, to je jezdec, dostal hokejku od Paula Stastneho z Colorada a hned ji zlomil. A útočení mu jde daleko líp než vracení se, nazpět mu prý brusle moc nebruslí (smích).
JL: Zdá se, že jsi opravdu univerzální sportovec, čím ses zabýval před plochou dráhou?
MK: Tak asi ve zkratce – začal jsem jako malý bikrosem, kde to skončilo kvůli financím. Kluci začali létat hodně po světě a na to jsme my neměli. Potom jsem chvíli dělal atletiku a ping-pong, basketbal a tenis. Asi pět let jsem chytal ve fotbale, ale nejdéle jsem hrál florbal, protože miluju hokej a právě florbal byla jeho levnější varianta.
JL: Co tě pak přivedlo k ploché dráze, a proč sis vybral konkrétně Mšeno?
MK: Jsme motorkářská rodina, děda jezdil soutěže a táta asi 2 roky v Olympu a v Čakovicích plochou, na vojně mu slíbili, že bude sloužit někde kde se bude dát jezdit, ale to se nepovedlo. Když se vrátil po vojně, z motorky zbylo v Čakovicích jenom torzo. A tak jsme jezdili s tátotou jen tak hobby endura a občas motokros. Máme 
příbuzné ve Svítkově, a já snad od mých 2 let nechyběl ani jednou na Zlaté Přilbě. Když mi bylo 12, tak táta mluvil s panem Špinkou že bych to šel zkusit na Markétu, ale bál jsem se. V létě 2010 měl táta čtyřicetiny a domluvil se se známým, že se bude moci svézt. Čirou náhodou to byl zeť pana Grepla a říkal, že ve Mšeně zrovna shání mladé kluky. Jel jsem se podívat s tátou a nakonec to dopadlo tak, že jsem se svezl jenom já. Dráha byla totálně promáčená, protože ten den pořád lilo. Byl jsem jedna velká koule bahna, ale zato naprosto nadšená.
Domluvil jsem se s panem Greplem, že to zkusíme, a začal jsem s klukama jezdit na tréninky. Jezdil s námi často Honza Jaroš a učil nás co a jak.
JL: Studuješ na vyšší odborné škole, pracuješ, sportuješ. Jak se ti daří skloubit vše dohromady? Zbývá ti nějaký prostor i pro osobní život?
MK: Někdy toho mám plný kecky, moc toho nenaspím. Podle mámy se ale stejně flákám. Mám to po ní, taky vždycky chtěla stihnout úplně všechno. Ve škole jsem si dal na zimní semestr víc předmětů, abych toho v sezóně neměl tolik, a mám k tomu ještě individuální plán, takže mám jisté úlevy v docházce. Pracuji na částečný úvazek, dá se říci v rodinné firmě, která se zabývá prodejem jednoho zdravotního produktu, takže pracovní dobu nemám naštěstí pevně stanovenou. A co se týče slečen, tak ty to teď se mnou nemají moc jednoduché, ale když se chce, tak se dá všechno nějak vymyslet.
JL: Na začátku roku jsi byl se svými kolegy 
na tréninkovém kempu v polském Gniezně, na konci roku jsi zase přijal pozvánku Roberta Nagye na jeho nový ovál v Mórahalomu. Plánuješ znovu i nějakou zahraniční přípravu na dráze?
MK: Někam se chystám určitě. Na jaře máme opět možnost jet do Gniezna. Moc se mi tam letos líbilo a rád bych tam vyrazil znovu. Polsko je Polsko, na bodovaný trénink tam přišla půlka stadionu diváků. Robert Nagy nám také nabídl možnost předsezonního tréninku u něj doma. Dráha v Mórahalomu je pěkná, možnost ubytování je tam taky a v Maďarsku budou podmínky k trénování díky počasí asi dřív, tak uvidíme, jak se to všechno vyvine.
JL: Příští rok, krátce po startu kariéry, už vstupuješ do věku seniora. Nemáš z tohoto brzkého přechodu obavy?
MK: Je to škoda, že jsem začal takhle pozdě, ale neuděláš nic. Žiju pro ten sport a pokusím se udělat všechno, co bude v mých silách. Když někdo přejde do seniorů, tak je už poměrně vyježděný. To já nejsem, ale budu se snažit kluky potrápit a půjdu do toho. Kdybych měl být na dráze ve své první seniorské sezóně stejně nebezpečný, jako ve své první juniorské, měli by si na mě dát ostatní pozor (smích). Ale to by měli tak jako tak. Jsem nebezpečnej a velkej :-)
JL: V počtu závodů ti asi přijde vhod i nedávno schválená novinka, kdy v juniorském mistrovství družstev může tým nasadit do závodu jednoho jezdce do 25 let. Je to podle tebe správná cesta?
MK: Nevím, mladším klukům by to mohlo vadit, ale pro mě je to rozhodně dobře, protože potřebuju co nejvíc závodit a díky této novince bych nemusel přijít o tolik závodů, o kolik jsem si původně myslel. Takže pokud tu příležitost dostanu, nechtěl bych u toho chybět.
JL: Přeborové závody se letos budou konat mj. ve slovenské Žarnovici, vyrazíš i tam?
MK: Nikdy jsem tam nezávodil, potřebuju jezdit a poznávat nové dráhy, jestli se něco nepokazí, rozhodně tam pojedu.
JL: Letošní mšenská extraligová sezona se příliš nevyvedla. Čím myslíš, že to bylo a jak vidíš její nový ročník?
MK: Podle mě tomu letos naprosto scházel týmový duch,
který v minulé sezóně díky Plzeňákům byl. Taky se skoro v každém závodě něco pokazilo ze zbytečné nedbalosti nebo nepozornosti. Třeba když v Divišově na start nedorazil jediný náš závodník a jeli sami dva Divišováci, to byla vyloženě ostuda. Nespočetkrát se nestihly dvě minuty a podobně. Nevím, jak moc se letos svezu, nebo nesvezu, to záleží především na mé výkonnosti, ale rozhodně se musíme víc stmelit, odbourat tyhle zbytečné chyby a celé Mšeno fungovat jako jeden člověk.
Jenom je škoda, že letos pojedou zase jenom 4 týmy, extraligové závody jsou většinou hezké a napínavé, a konkrétně ve Mšeně bývá úžasná atmosféra. Je škoda, že diváci minimálně o jeden závod na každém stadionu přijdou.
JL: Po technické stránce budeš dobře připravený?
MK: Budu na tom zase minimálně o stupínek výše, než minulý rok. Snažíme se na tom pořád pracovat, ale do dokonalosti je ještě daleko. Ostatně uvidíte sami.
JL: Na závěr máš samozřejmě prostor poděkovat svým partnerům a vzkázat pozdrav svým fanouškům.
MK: V prvé řadě bych chtěl poděkovat celé své rodině a hlavně rodičům. Mámě, která si kvůli mně hodně odpírá a vráží do mně spoustu peněz. Tátovi, který si na mě udělá vždycky čas, jezdí se mnou po závodech, dělá mi mechanika a rádce. Panu Greplovi, který s námi neúnavně objíždí republiku, propůjčuje techniku, dílnu a dal mi možnost vůbec s plochou dráhou začít. Aďovi Rymelovi, jako hlavnímu rádci a konzultantovi.
Děkuji za podporu také všem lidem, kteří mi nějakým, ať už jakýmkoli způsobem, pomohli a fandí mi – kamarádům a sponzorům – jmenovitě panu Havelkovi z IST Group s.r.o., Tomášovi Müllerovi a firmě Bau-Const s.r.o. a v neposlední řadě mému kamarádovi, chlebodárci a zároveň i sponzorovi Aldovi Riklovi a firmě Richway EU.
Foto v článku: Vojtěch Zavřel (wojta-foto.cz)