Nikoli však zahájení pátečního tréninku. Ten začal tradičně přesným úderem čtrnácté hodiny, kdy zvon kostelu na náměstí v Inzellu začal odbíjet. Jako první se na vyžehlenou ledovou plochu vyřítil úřadující MS Haarahiltunen a za ním další smečka hladových závodníků. Tréninku přihlíželo dobrých tři tisíce diváků, byl hodně zajímavý a naznačoval ambice jednotlivých jezdců. Docela tvrdý pád zanotoval Franz Zorn.
Jiné to tentokrát bylo v tom, že ambice na přední umístění v závodu mělo dobře šest až osm jezdců. V minulých třech letech (bez Rusů) byl suverénní Haarahiltunen i když v loňském roce kvůli zranění musel hodně zabojovat. Letos to bylo hodně vyrovnané. Vždyť kdo by typoval, že finále podjede třeba Holanďan Ivema?
V sobotu si finále obsadili seveřané Švédové Svensson, Haarihiltunen a Finové Huusko a Koivula, který překvapivě vyhrál. No překvapivě, vždyť v Sanoku měl po základu 15 bodů. Trochu negativně mě zaujal Luca Bauer (27). Když před deseti lety začínal, zaznamenal jsem, že ač mlád, osvojil si brzy tak trochu moresy otce Guntera. Ublíženost, rozhazování rukama při přerušení jízdy, když je na čele, a hlavně tvrdě nesportovní chování v jízdě, kdy soupeřům nenechá místo k předjetí a kříží dráhu. Až se to odnaučí, možná začne vyhrávat. Radost byla sledovat Holanďany Ivemu i Reitsmu.
V neděli pak bezchybným výkonem potvrdil své ambice Haarahiltunen a překvapením dne pak byl Ivema, který ve finále porazil i Bauera.
No a Lukáš Hutla. Určitě do Inzellu přijížděl s vyššíma ambicemi než celkové deváté místo. Bohužel za oba dny neporazil ani jednoho ze silných soupeřů a v neděli prohrál i s Ivemou. V této souvislosti je zisk titulu ME v Sanoku malým zázrakem, kdy všechno sedlo a povedlo se. V tom je výhoda nevýhoda jednodenního finále. Do současné světové špičky mu ještě kus chybí. Ale ten titul si myslím, že není u nás dost doceněný.
