Autor článku: 
Máme za sebou plochodrážní sezónu 2011 a neškodí ohlédnutí. Jaká byla ta naše škvárová na mezinárodní scéně a jak to chodí s výchovou juniorů ve vyspělých plochodrážních státech? To vše najdete v tomto článku Vladimíra Kováře.
Grand Prix: Jedno vystoupení našeho jezdce na divokou kartu na domácí dráze v Praze: nic extra. To není výsměch, ale pokus o reálné ocenění – žádný zázrak, ale ani šílený propadák. prostě nic extra. Proč jsme neměli stálého účastníka? Protože si vloni nikdo účast nevybojoval a ani nezaujal čímkoli promotéry tak, aby mu divokou kartu na celý rok dali.
Světový pohár družstev: ostuda. Naše reprezentace v King´s Lynn neporazila ruské torzo. Žádné výmluvy neexistují: měli jsme to nejlepší, co bylo k dispozici.
Kvalifikace do GP: neúspěch. Nikdo ve finále, většina vyhučela hned v prvním kole kvalifikace. Jak by bylo utěšující třeba napsat, že našemu borci postup proklouzl mezi prsty! Bohužel mu byl na hony vzdálen.
MS juniorů: nikdo se o finále ani neolízl. Mám na mysli postup z kvalifikačního pavouka. Ve finále jediný jezdec na divokou kartu ve dvou závodech a výsledek jednoznačný: juniorský svět je někde jinde. Kde? O notný kus kupředu.
MS juniorských družstev: všichni, kteří chtějí, vědí, jak to bylo. Nebýt zhovadilosti Australanů a Švédů, ve finále bychom nebyli. Medaile byla teoreticky blízko, ale ukázalo se, kde je naše místo v řadě. I když Ukrajinci mohli spoléhat jen na dva Rusy s jejich licencí, stačilo to.
ME: medaile je krásná a je odrazem našich možností v tomto „béčkovém“ šampionátu. Stejně jako výkony a umístění ostatních borců. Tady bychom se mohli (a měli) realizovat, tady by se měli nadějní otrkávat a posunovat nahoru, ale zatím se tak neděje. Nadějní stagnují a medailový přísun už několik roků spočívá na jediném člověku. Prostě kvantita, ale ne kvalita.
ME dvojic: v minulosti naše parketa. Nasadili jsme to nejlepší a porazili slátaniny lepších týmů či reprezentace horších států. Letos po několika letech štěstí padla kosa na kámen a dost tvrdě jsme padli na zadek. Stačila zranění klíčových jezdců a ukázalo se, že jsou nezastupitelní a nenahraditelní.
ME juniorů: máme vcelku benevolentní systém se starty juniorů od 15 let, ale ani to se neukázalo jako klíč k úspěchu v této kategorii. Průměrný výsledek našeho hlavního favorita uprostřed startovního pole a pak už nic. Nezkušení? Nevyježdění? Co by měli říkat mnozí jiní!
ME juniorských družstev: platí to, co bylo napsáno výš. Ano, jsou mladí. Ale to v kategorii 16 – 19 let jsou všichni mladí. Ano, jsou nezkušení. Ale kolik jiných je protřelých? Nejsou naši vyježdění? Dobrá, a proč ti ostatní jsou? Proč jsou lepší?
Takže: ano, pořadatelsky OK. Grand prix, kvalifikace do GP, kvalifikace do ME, finále MS juniorů… Vysoký standart. Jezdecky – tedy výsledkově – jasná stagnace (slušně řečeno). Nebo couvnutí? Neúspěch? Jaké jsou perspektivy, že za rok to bude lepší?
Pojďme se podívat, jak to vypadá v jiných státech na juniorské scéně, protože ta je určující. Zkušení zralí jezdci mohou mít sezóny lepší či horší, ale výrazný výkonnostní růst těžko čekat. Síla ploché dráhy toho kterého státu se odvíjí od jeho juniorské scény. Jací jsou junioři, takoví nejspíš za pět, šest let bude i seniorská reprezentace.
Protože je plochá dráha disciplínou okrajovou, není mnoho států, které by ve velkém, systematicky a dlouhodobě pracovaly s mládeží: jsou to vlastně jen Polsko, Dánsko, Švédsko a Rusko. Podívejmě se tedy na ně blíže.
Polsko
Ať si kdo chce co chce říká, karty jsou v dnešní juniorské ploché dráze rozdány tak, že Poláci mají vyhrát vše, co k vyhrání je. Pokud se tak stane – nemá cenu smutnit, tak to prostě má být, pokud nevyhrají vše – něco se stalo jinak, něco jim nevyšlo.
Čím to je dáno? Rekapitulujme: řada stadionů a klubů. Obrovské know how: funkční kluby, trenéři, manažéři. Obrovské peníze (v klubech, od sponzorů, od měst). Vysoké renomé a společenská prestiž ploché dráhy, dostatek tréninků a juniorských závodů, konkurence. I když už dneska řada zvláště těch slabších klubů nevychovává mladé či nemá šanci z nich vychovat kvalitní jezdce (Krosno, Opole, Rawicz, Łódż, Kraków…) a řady zájemců se zmenšují řádově (ze stovek na desítky a z desítek na jednotlivce), stále nechybí dost zájemců. Bohatší kluby nerezignovaly na výchovu mladých a některé kluby je doslova chrlí jak na výrobním páse, takže musí průběžně dělat probírku a vyřazovat je: v přípravce, před zkouškami na licenci, po nich při juniorských závodech: Bydgoszcz, Leszno, Zielona Góra, Toruń či Gorzów mají obvykle víc juniorů, než potřebují a než jsou schopni vstřebat a doslova mladými zájemci plýtvají. Teprve v poslední sezóně se ve větším rozjela možnost hostování v nižší lize, i když půjčování těch, kteří neměli šanci na místo v sestavě, už bylo i v minulosti. Co to bude znamenat? Ti talentovaní z „druhé vlny“ se svezou a vytlačí méně zdatné (z menších a chudších klubů). V globále by to mělo přispět k ještě širší plejádě kvalitních juniorů, k větší konkurenci na polské juniorské scéně a k ještě větší mezinárodní kvalitě. Jen pro připomenutí: ve finále MS juniorů bylo letos 6 Poláků, ve finále ME do 19 let také 6.
Rusko
V něčem je Polsku podobné (nikoli stejné), v něčem odlišné. Takže pojďme rekapitulovat a porovnávat. Množství klubů: odlišné, je jich výrazně méně, v současnosti jen Toljatti, Balakovo, Oktjabrskij, Salavat a Vladivostok, nějak se protloukají v Kamensku Uralském a Novosibirsku. Peníze: podobné. Aspoň co se práce s mládeží týče. Know-how: podobné. Trenérské osobnosti v Rusku mají a dokáží jezdcům dát nejen základy. Zájem mladých: podobný. Respektive na rozdíl od Polska neklesající. Když přijde na nábor do plochodrážní školky v Balakovu 160 zájemců, zní to neskutečně jen do okamžiku, než člověk zažije realitu. I když jsou dnes hranice otevřené a kdokoli může vyrazit do světa, neznamená to každý. V „zapadlých dírách“ se zastavil čas a plochá dráha je ve světě bez perspektiv (pro většinu místních) šancí na únik, na cestování, zbohatnutí i postup vzhůru v očích ostatních. V Rusku, přesněji v plochodrážních městech, je závodník stále někdo – i to je shodné s Polskem.
Co je odlišné, je množství závodů. A taky míra civilizace a podpory rodičů. V tom místní tvrdě pokulhávají. Ale nejdřív Roman Považnyj začátkem minulého desetiletí a pak Renat Gafurov, Denis Gizatullin, bratři Lagutové, ale hlavně Emil Sajfutdinov ukázali cestu: je potřeba se přesunout na západ. Nejen tam jezdit závodit, ale přestěhovat se tam, zřídit si zde základnu a odtud se pak vracet na východ do Ruska. A plochodrážním západem je i Polsko nebo Lotyšsko.
Vzhledem k módě sázet na Rusy v polské lize jsou oni nyní těmi „dělníky“. Neprosadili se ze starších třeba Roman Ivanov, Denis Sajfutdinov, Ilja Bondarenko či Igor Kononov, tak-tak-všelijak to mají Daniil Ivanov, Viktor Golubovskij, Alexej Charčenko, Semjon Vlasov nebo Sergej Darkin, ale mladá generace jede a je v kurzu: Vladimir Borodullin, Ilja Čalov, Kiril Cukanov, Denis Nosov, Vitalij Bělousov, Alexandr Loktajev, Vadim Tarasenko, Andrej Kudrjašov.
Doma navíc čekají další, třeba Oleg Bezščastnov nebo uzdravený Artjom Vodjakov či mladí Arslan Fajzullin, Viktor Kulakov nebo Ivan Lvov. Vzhledem k tomu, že Rusi nejsou nejdražší, jsou schopni se aklimatizovat, hýří bojovností a mají na co navazovat, lze očekávat, že hned tak brzy ze scény nezmizí.
Dánsko
Bezesporu nejpromakanější, doslova vědecký systém a přístup. A taky důkaz, že plochodrážní velmocí se země nemusí stát jen „náhodně“ na základě divokého nekontrolovaného vývoje (Británie, Austrálie, Švédsko, Německo na dlouhé dráze…), ale také na základě plánované promyšlené činnosti.
Dánsko dnes disponuje nejvíce funkčním systémem práce s mládeží: od nejmenších na nejslabších motocyklech přes „klíčovou“ kubaturu 80 ccm až po přechod na půllitry. Využívá síť malých oválů, klubů, lig, závodů, soutěží. Má mnohé výhody: bohatá tolerantní společnost (podobně jak ve Švédsku obce vyhrazují zóny pro podobné aktivity – cross country, motokáry, motokros, motardy…), bohatí jednotlivci… Jak to, že tedy Poláci, a nikoli Dánové ovládli plochodrážní juniorský svět?
Odpověď je zhruba taková: v osmdesátkách dominují jednoznačně Dánové. V půllitrech Poláci díky několika skutečnostem:
1. Poláci se 80 ccm kubaturou příliš nezatěžují, mladí dnes začínají na půllitrech trénovat okolo 14 let, v 15 mohou dělat licenci a závodit v juniorských podnicích a v 16 letech jsou s motorkou sžití a vyježděnější než Dánové, kteří mají přechod na půllitry pozdější. Zatímco všichni Dánové prošli minispeedwayem, v Polsku z dnešních hvězd málokdo.
2. Dánové jsou „demokratičtější“, stejné šanci mají všichni a nerozhodují rodinné vazby, zatímco v Polsku se víc prosazují synové bývalých jezdců nebo „synové pluku“ (Janowski). V Dánsku není žádný Nielsen, Pedersen, Gundersen či Knudsen mladší (od Hanse, Jana Oveho, Erika či Tommyho), v Polsku je Patryk Dudek, Piotr a Przemysław Pawlicki, Oskar Fajfer či Kacper Gomólski a dříve juniorské scéně vládli Krzysztof Kasprzak, Karol Ząbik, Adrian Gomólski, Adrian Miedziński, Rafał Dobrucki, Rafał Okoniewski nebo Piotr Protasiewicz, tedy synové bývalých závodníků. Specifikem je třeba i průběh kariéry letošního mistra světa juniorů Macieje Janowského, kterého si „osvojil“ trenér Marek Cieślak ve Wrocławi. Klub na polské poměry netypicky zrezignoval z masovosti a věnoval péči a energii jednotlivci na úkor masových náborů.
Kvůli výše uvedenému Dánům často trvá mnohem déle, než se prosadí. Důkazem přímo učebnicovým je třeba Nicki Pedersen. Přesto „válec“ jede a funguje. Leon Madsen, Mads Korneliussen, Kenneth Hansen, Peter Kildemand, Kenni Larsen, Nikolai Klindt, Klaus Jakobsen či Patrik Hougaarden sice už nejsou juniory, ale řadu sezón mají ještě před sebou a mnozí jdou stále výkonnostně nahoru. A Michael Jepsen Jensen, Mikkel Bech Jensen, Mikkel Michelsen, Lasse Bjerre, Niklas Porsing či Michael Palm Toft (René Bach, Kasper Lykke Nielsen, Simon Nielsen…) juniory ještě jsou. Co je podstatné: Poláci kvůli řadě faktorů (hlavně životní styl, alkoholismus, snaha z ploché dráhy rychle profitovat) sice v juniorech uspěli, ale pak se vytratili. Třeba Łukasz Romanek, Rafał Szombierski, Roman Chromik, Robert Dados, Dawid Kujawa, Rafał Kurmański, Tomasz Chrzanowski, Tomasz Bajerski, Marcin Rempała, Karol Malecha, Krzysztof Pecyna, Rafał Kowalski… Dánové možná hned neslízli smetanu, ale mnozí se stanou solidním základem a někteří – ti nejtalentovanější, nejpracovitější a s největším štěstím – to dotáhnou vysoko. Také díky podpoře rodiny – příběh Ivana Bjerreho, který prodal rodinnou firmu a peníze nacpal do svých synů, je ukázkový.
Švédsko
Když na konci 70. let vyhnila generace Anders Michanek, Bengt Jansson, Berndt Persson, Sören Sjösten či Christer Löfqvist a jediným konkurenceschopným Švédem zůstal Jan Andersson, vypadalo to s Tre kronor zle. Jenže oni se rychle poučili u úspěšných Dánů a kontrovali stejnou zbraní: prací s mládeží na maloobjemových motorkách. Zakrátko (ve 2. polovině 80. let) na mezinárodní scéně zazářili Per Jonsson, Jimmy Nilsen, Henka Gustafsson, Tony Olsson, Conny a Claes Ivarssonové, Stefan a Roland Dannö, Mikael Teurnberg a další (Niklas Klingberg, Tony Rickardsson, Peter Karlsson, Mikael Karlsson-Max, Peter Nahlin, Magnus Zetterström…) a bylo po starostech s generační výměnou.
Co říct o švédské cestě? Je to okopírovaná dánská s několika specifiky: švédská liga je bohatší. Proč? Etablovala se už po válce a vždy si držela renomé. Naopak nejlepší Dánové na konci 70. let i později rychle mířili do Británie a jezdili hlavně tam. Proto se dánská soutěž dodnes potýká s většími finančními těžkostmi, zatímco ve Švédsku i ve druhé lize (Allsvenskan) startuje kvalitní mezinárodní konkurence. Tím se vyrovnává hendikep kategorie 80 ccm a Švédi vedle solidní střední generace (Fredrik Lindgren, Antonio Lindbaeck, Jonas Davidsson, Peter Ljung, David Ruud, Thomas Jonasson, Ricky Kling) mohou nabídnout i nadějné juniory: Simon Gustafsson, Dennis Andersson, Ludvik Lindgren, Linus Sundström, Kim Nilsson, Viktor Palovaara, Anders Mellgren… Díky střídavým startům (úterý – elitserien, čtvrtek – allsvenskan), angažmá bohatých rodičů či dobré znalosti angličtiny jsou předpoklady, že i tato generace se prosadí – respektive někdo z ní.
Ano – v Dánsku, Švédsku, Polsku a Rusku je práce s mládeží nějmasovější a nejpropracovanější. Ale je tu jedno ale. Velké, vzrušující, všemu výše napsanému vymykající se ALE. A tím je Austrálie.
Nejmenší kontinent je totiž v mnoha směrech vyjímečný. Obrovské vzdálenosti. Civilizace jen na pobřeží. Extrémní počasí s požáry na jedné a povodněmi na druhé straně. Řídké zalidnění. Obrovská vzdálenost od Evropy a opačný cyklus ročních období. Krátká sezóna (konec listopadu – začtek března). Neexistence ligy či klubů v klasické evropské podobě.
Kdybychom to chtěli k něčemu na krátké ploché dráze přirovnat, tak proč ne k Německu, Finsku nebo Norsku? Jenže je tu podstatný rozdíl: Austrálie patří do světové elity a chrlí vedle zkušených (Jason Crump, Ryan Sullivan, Jason Lyons, Mark Lemon) nadějné jezdce jako na běžícím pásu: Chris Holder, Darcy Ward, Nick Morris, Josh Grajczonek, Sam Masters, Richard Sweetman, Justin Sedgman, Taylor Poole, Jason Doyle, Tyron Proctor. Slyšeli jste třeba jména Rohan Tungate, Cameron Heeps, Kozza Smith, Alex Davies, Todd Kurtz nebo Damien Koppe, Kevin Doolan a Michael Penfold?
A nezůstává jen u nadějných. Také odrostlí juniorským rokům patří k nepřehlédnutelnému inventáři starovních listin: Travis McGowan, Davey Watt, Troy Batchelor, Cameron Woodward, Rory Schlein. A pokud mrkneme na soupisky britských klubů či do australských startovek, objevíme řadu dalších (James Holder, Robert Ksiezak, Nigel Sadler, Aaron Summers, Jay Herne, Cory Gathercole, Tyson Nelson, Arlo Bugeja, Mark Jones…).
Obrovská záplava jmen, která dala základ kvalitě. V uplynulé dekádě vedle Crumpa a už zmíněných Sullivana či Lyonse to byli třeba Leigh Adams, Todd Wiltshire, Craig Boyce či Steve Johnson. Jak je to možné, že přes tvrdé a drsné podmínky Australané na plochodrážním nebi září?
Mají určité plusy shodné třeba se Švédy a Dány: osobní bohatství (míněna vysoká životní úroveň), znalost světového jazyka (angličtina pro ně je navíc mateřským jazykem), protestantská tradice postarat se o sebe a nefňukat.
Co je ale klíčové, je nutnost učinit „osudové“ rozhodnutí. Naprosto zásadní, tvrdý a dosavadní život měnící verdikt. Prostě mladý a nadějný Australan musí v určitém věku (a je jedno, zda to je 15 nebo 20 roků) zasednout k rodinné radě a ujasnit si, co dál: buď zůstat doma a živořit až k plochodrážní smrti (s nějakými 15 – 20 závody ročně maximálně), nebo zkusit uspět v Evropě. Což znamená v Británii. Tedy sbalit se, vyrazit do neznámé země (byť jazyk a mentalita jsou takřka shodné), žít v cizím prostředí někdy od března do konce října a zkusit se zde uživit a prorazit: na neznámých oválech, s neznámými soupeři, v neznámém prostředí daleko od domova.
Ale v tomto věku obvykle je obtížné se sbalit sám. Chce-li jezdec uspět, znamená to v mnoha případech totální nabourání rodinného života. Otec musí zabalit svůj byznys, vzít úspory, obětovat své ambice, totálně přeházet svůj život a vyrazit za nejistou slávou syna (viz třeba Rob Woffinfen).
To se ale paradoxně (nebo logicky?) ukazuje jako základní předpoklad úspěchu. Zatímco Britové, kteří vyrůstají doma a mají šanci startovat ve více ligách, se permanentně nemohou prosadit, Australané ano. „Klokani“ si totiž dobře uvědomují, co dali na misku vah: svou minulost, dosavadní život – nejen svůj, ale i rodiny. A vyvážit to může jen úspěch. Obrazně řečeno každý večer usínají s tím, co pro něj ten den udělali. A budí se s tím, co pro úspěch udělají následující den. Vědí, že neúspěch = sportovní smrt. Nebude-li o ně na Ostrovech zájem, plochodrážní zábava končí. Tenhle doslova existenční tlak (nutnost odejít z Austrálie, nutnost prosadit se v Evropě) je hnacím motorem australských úspěchů. Darwin by jásal radostí.
Takže suma sumárum: juniorskou scénu hned tak neovládnou Italové, Francouzi, Norové či Argentinci, i když nelze vyloučit, že nějaký talent se mezi nejlepší dostane. To je právě druhá strana mince: osobní přístup. Kyle Legault, Matej Žagar, Jurica Pavlic, Joonas Kylmaekorpi či Rune Holta se prosadili, i když jejich národní pozadí je výrazně slabší.
Co my? S Polskem, Dánskem, Švédskem a Ruskem nemáme srovnatelné podmínky, naopak převyšujeme množstvím drah, závodů atd. ostatní státy. A jak ukázala například letošní jadranská liga, třeba Slovinci jsou nebezpečně blízko. Ještě že Němcům odčerpává talenty dlouhá dráha a Lotyši mají jediný klub.
V čem je tedy problém? Špatné školení? Přístup jezdců? Malé angažmá rodičů odmítajících hrát vabank? Nebo vše dohromady? Každopádně pokud si tohle naše plochá dráha neujasní, lepší časy asi hned tak nenastanou.
Konečně, to byla doba Kompržé. Po dlouhé době na českém webu článek co má hlavu a patu. Zdravim hochu :-)
Určitě je ledacos a možná vše co tu bylo napsáno pravda. Ale je to celá pravda ? Nedostává se speedway celosvětově do své vývojové krize ? Narážím na velkou finanční náročnost tohoto sportu, například na pořízení speciálních strojů a jejich náročnost provozu /gumy, věčně zadřené motory, atd./, vysoké náklady na provoz a údržbu speciálních plochostážních oválů, které jsou jinak nevyužívány a pak zejména na zdravotní riziko tohoto sportu. Pokud se jezdí na ostří nože, za vidinou zisku velkých peněz, které jsou bezesporu třeba pro zpětnou investici do tohoto nákladného sportu, jsou pak rovněž logicky přítomny kolize a pády. Výsledkem jsou mladí invalidé, do smri poznamenaní následky své mnohdy krátké sportovní kariery. Nebudu je tady jmenovat, seznam si každý fanoušek dokáže vypracovat sám. Můžeme se pak divit, že si mladí jezdci a jejich rodiče rozmyslí pokračovat v tomto sportu, či vůbec začít s tímto sportem ?
Já vidím obrození tohoto sportu ve finační dostupnosti, jednoduchosti a dostupnosti tratí, a hlavně bezpečnosti a to nelze dosáhnout jinak než úpravou technických pravidel. Problémem je i hlučnost tohoto sportu a následné vymístění stávajících drah mimo obytnou zonu. Kolik oválů už padlo za oběť rozrůstající se zástavbě měst a kolik jich je ohroženo.
A přitom by bylo trolik žádoucí dostat dravék mladíky s jejich motorkami z normálního silničního provozu, či jejich projížděk po lese do organizovaného motosportu a na závodní tratě. Je jedno jestli na silnici, enduro, motokros, či plochou dráhu.
Máš pravdu, že si plochá dráha nasrala do vlastních gatí. Ještě v 60. letech stačil běžnému jezdci jeden motor a ten byl takřka věčný. V polovině sezóny, pokud byl pinktlich, sundal válec a zkontroloval píst nebo zabrousil kroužky. Všechno začalo v 70. letech se čtyřventily a laděním a FIM to nedokázala ukočírovat. Dneska chybí na plošce kategorie hobby s identickými zaplombovanými motory. Dvěstěpadesátky se touhle kategorii kvůli ladění nestanou a ostošest se ladí a experimentuje i ve 125 a 80 ccm. Je to na levačku, ale to nic nemění na tom, že podmínky jsou pro všechny stejné a někde to dělají líp a někde hůř.
Díky za článek. Jen by mě zajímalo, kolik do tohodle špásu musí člověk dát peněz aby vůbec nějak seriózně začal kariéru? A kdo obstará pro začátek motocykly – a nemusí to být jen 125
Díky za případnou odpověď.
Kluby tady nehledaj zavodniky,sou happy stim co maj,potrebujou mlady zacatecniky na ktery dostanou dotace,je to hezky mlady kluky navnadit podporovat ale dozrajou do urcityho stadia ,veku a bez……pak z toho budou akorat kuci nasracku,takze vyber si….lepsi je nezacit kopat tunel?nebo se veprostred tunelu nechat zasypat?zas urcite takovy kluci v dnesni dobe aspon nespadnou do drog atd.no dalo by se napsat mraky…jo a neslovickarte moc,stejne to nevytrhnem tady :)) tak cest v sest
Ty co by to mohli vytrhnout, tak zarputile mlčí. Neni to k po….?
Vážení funkcionáří vylezte ze svých úlit a vysvětlete nám kde je zakopaný pes ?
Pokud pan Lubina myslí že je to k posrání! Tak je. Ale taková už je celá tato doba. To, že nikdo nereaguje, mě nijak nepřekvapuje a v současné době to i chápu. Všichni jsme měli v tuto dobu poněkud jiné starosti než reagovat na tento článek či jeho reakce. Řešila se velmi svízelná situace ohledně národní motocyklové autority, připravovali jsme kalendář závodů, řešili smlouvy s jezdci, připravovali finanční uzávěrky, granty a mimo jiné máme i svá zaměstnání či firmy a tam za nás bohužel také práci neudělá nikdo jiný. Ale abychom se vrátili k meritu věci. Povím vám jak vidím některé věci z pozice předsedy Auto Klubu Divišov v AČR. Předně dávám za pravdu panu Lubinovi, který zde napsal: Já vidím obrození tohoto sportu ve finační dostupnosti, jednoduchosti a dostupnosti tratí, a hlavně bezpečnosti… Přísnější pravidla o výfucích spolu s vyšponovanými výkony motorů vyžadují dnes již naprosto profesionální přístup od kompletního teamu jezdce a to bohužel něco stojí. Není se pak co divit když bez výrazné podpory státu velmi těžce rozvíjí kluby nejzákladnější jezdeckou základnu a to juniory. A jak již jsem dříve napsal každý klub bojuje s financemi jak nejlépe dovede a proto financuje to, co si může dovolit. V Divišově jsme udělali letos malou dráhu a odjelo se zde mnoho skvělých závodů Považuji to za další důležitý krok pro výchovu jezdců. Na tomto bodě se však liším od mnohých jiných činovníků. Nic méně velmi dobrým příkladem jsou Chabařovice, kde se mládež rozvíjí velmi rychle a kvalitně. Veliký podíl na tom jistě má i jejich kvalitní malá dráha. Obdivuhodná je i činnost Zdeňka Sneiderwinda, který věnoval a stále věnuje projektu SPEEDWAY MINICUP neuvěřitelné moře svého času. Jsem přesvědčen, že i Divišov v budoucnosti přinese díky malé dráze v tomto směru své ovoce. Dlouhodobě usilujeme o Středisko mládeže, neboť se domníváme, že v současné době máme naprosto ideální zázemí k jeho provozování. Čas ukáže, jak budeme úspěšní. V současné době zodpovídá za SCM plochodrážní klub Slaný. Přesto že mám k činnosti SCM výhrady, jsem přesvědčen, že Petr Křikava pracuje pro středisko podle svého nejlepšího svědomí. Z tohoto krátkého výčtu je jasné že nikomu není mládež lhostejná. Dokonce si mnozí začínají s hrůzou uvědomovat, že je naopak klíčová. A pokud si MH myslí, že kluby spasí dotace za mladého jezdce tak musím pouze konstatovat: Je mimo mísu! Je totiž zcela jasné, že do tohoto sportu musí být zainteresována i rodina mladého jezdce, neboť ponechání financování na klubu je ve sférách SCI FI. Nehledě na to že je zcela známo že každý má jiný vztah ke svým osobním věcem a zcela jiný k firemním věcem. V půl třetí ráno již melu z posledních sil zvláště pak po dnešní dlouhé plochodrážní valné hromadě. Pevně však věřím že jsem malou část problematiky nastínil.
Pane Trojanku děkuji za Váš velice zasvěcený názor, za váš čas a za odvahu zde jako první z funkcionářů vystoupit. Fanoušci to myslí upřímně, ale servítky si většnou neberou a samozřejmě mnohé souvislosti nemohou znát a právě tady by se je měli dovědět. Že nás tady všichni nechají plácat naše názory a nikdo ás neuvede do reality neni naše chyba. Dovedu si představit, že vedení ploché dráhy bude mít někoho, kdo bude pracovat s veřejností a reagovat zasvěceně na vše v médiích, tedy i na speedway a-z, speedwayfakta. To je jeden ze způsobů práce dneška a nedostatek současného vedení. věřím že by se mezi zaqsvěcenci ploché dráhy našel někdo jazykově obratný, kterého by taková činnost bavila. Práci s mládeží fandím a je škoda že touto cestou obrození nejde každý klub, který má problémy mít vůbec nějaké jezdce. Tím mám na mysli Kopřivnici, protože i malá plochá dráha je pořád plochá dráha a tudíž má šanci i když dnes dost minimální se přetavit jednou v tu velkou.
Pan Kovář má ale pravdu, v tom že by mohla existovat i nějaká hobby kategorie se seriovými neladěnými motory třeby 250. Tak aby vedle profi elity mohli jezdit po oválech i amatéři, co ten spotr finančně táhnou ze svého. Aby nemuseli v 23 letech, pokud se výkonostně nedostanou mezi elitu končit, jak o tom uvažuje např. na stránkách speedwaya-z tak výborný jezdec jako je Martim Gavenda. vždy´t se dá jezdit do 40, jak nás o tom přesvědčují jiní borci. Teoreticky by mohl ještě 17 let kroužit po našich i zahraničních oválech. Chápu Vaše vytížení rodina, práce, klub. Ale přeci jen nevyplatilo by se tyto základní a jednoduché myšlenky prosazovat na mezinárodní a na nejvyšší úrovni. Ono se to vyplatí, protože prosazení těchto myšlenek by pak bylo přínosem pro tento sport a možná větším, než leckterá úmorná dřina odváděná ve stávajících podmínkách. Protože ve fungujícím a smysluplném systému člověk udělá víc práce a méně se nadře.
A Vás ostatní prosím poďme do diskuze o budoucnosti tohoto sportu. Jak to vidíte ?
Problematika PR je velmi složitá. A vidím ji v poněkud jiném světle než vy. Zcela jistě se nepovede najít člověka, který by komunikoval na úrovni diskusních fór. To je nereálné a asi i neefektivní. Zde by měli své názory opravdu diskutovat zcela svobodně diváci a všichni kdo uznají tyto diskuze za přínosné a domnívají se, že mohou svým příspěvkem nějak pomoci či upozornit na nějaký ten problém či nešvar. PR jako takové bych já rád jednou viděl jako základní pilíř komunikace s médii. Tedy novináři a reportéry TV a rozhlasu. Zcela jistě chybí osoba která by centrálně informovala nejen periodika o ploché dráze u nás, ale i ve světě, zvláště pak v návaznosti na české jezdce. Uvidíme zda se jednou tato idea podaří zrealizovat. Co se týká závodění na jiných než plochodrážních strojích v amatérské rovině tak se opět domnívám že tudy cesta nevede. Je to naprosto jinej sport (bohužel)a hraničí to s pořádáním černých podniků bez pojištění atd. pod to se nikdo nepodepíše. Myslím že jen důsledná a systematická práce nejen s mládeží ale i ve výchově trenérů, rozhodčích, ředitelů závodů atd. je tou správnou cestou. A zde je i mnoho místa pro Vás fanoušky. Kde je psáno, že se z fanouška nestane dobrý rozhodčí, ředitel závodu či šéf jury. Zamyslete se nad tím a třeba se někdo chopí příležitosti. O ploché dráze toho mnozí vědí velmi mnoho a tak není důvod se bát vstoupit do řad aktivních činovníků.
Myslel jsem předpisy, které by upravily u hobby kategorie ladění a vše co tento sport prodražuje, tak aby kdo v ploché dráze vyroste a v určitém věku se nečapne ve finančně ohodnocené špičce mohl zůstat u svého hobby, kde má spoustu kamarádů a kroužit finančně méně náročně, však si přečtěte rozhovot s Gavendou. Taky kolikrát uvažuji, jestli by plošináři neměli mít stejnou základnu s motokrosaři, tedy aby kluci mohli obě disciplíny střídat. Pak by možná bylo jednoduší a logičtější pořádat závody na travnaté ploché dráze. Viděl jsem pár fotek z GB. Připadalo mě to jednodušší než u nás škvára. Viděl jsem louku a nějaké hrazení z lan a balíků slámy. Depo tvořily stany a zázemí přenosné záchody. Prostě jestli to neděláme moc složitě a pro ty kluky co lítaj na motorkách bez dozoru a vedení, jsou jakékoliv podmínky lepší, než ty které mají, když lítají sami.
Já nemám schopnosti funkcionáře, bohužel. Možná ještě s lopatou jsem schopen pomoci na úpravě tratě. Nejraději jsem divákem a klidně si za svoje podívanou zaplatím. Ale u nás v Kopru už se nejezdí bohužel i když naše divácká poptávka po závodech je, narozdíl od jiných destinací. Nejezdí se, protože je to pro klub a město drahé. Teď je to drahé i pro Plzeň, tak co na to říci. Já pamatuji tři ligy v ČR. Dnes nemají kluby na vytvoření družstva, podívejte na Chabařovice, Liberec, Kopřivnici, dnes i Plzeň. Připadá mě že i Slaný a Březolupy toho mají finančně plné brejle. Tak o čem to je ? Těžko se mě fandí až nějakému klubu v Čechách. Potřebuji se stotožnit s nějakým klubem v okolí bydliště, ale na celé Moravě živoří jen jeden. Navíc když jeden jezdec jede v jedné sezoně v různých soutěžích za dva až tři mkluby, tak ty družstva pro mě moc divácky zajímavé nejsou. poslední dobou už se ani moc nedívám. Ještě mě začaly bavit ledy, ty teď ten náboj a diváckou přehlednost mají na rozdíl od škváry. Když zmrzne, tak se může jet skoro na jakémkoliv rybníku, třeba i u nás a o tom to je.
Problémem mimo jiné je podle mě to, že se nediskutuje o vývoji ploché dráhy – a ani se to nedělo v minulosti. Plochou dráhu někdo prostě řídí ve FIMu i národních federacích, dělají se kalendáře, vyhlašují změny, ale nevede se diskuze o tom, co udělat pro budoucnost. Kdyby se o vývoji a důsledcích jednalo v minulosti, nemohly by třeba projít čtyřventily.
Ale k věci – zajímalo by mě, proč naši junioři nejsou konkurenceschopní a co udělat pro to, aby byli.
Asi to tak bude s tím vývojem, jak píše vladimír Kovář. Při tom jiným motoristickým sportům se celkem daří. Díval jsem se na supermoto a tam je jezdců docela dost, ani motokrosaři a enduristi netrpí malou členskou základnou. Jen tu plochou dráhu nemá kdo jezdit, čím to asi bude, že by jen tak souhrou náhod ?
No, nechme toho asi to nemá řešení,tak si holt zajdu kouknout na jiný motocyklistický disciplíny, když o mně jako o platícího diváka a častého návštěvníka závodů speedway nestojí.
Jezdím na závody různě po republice. Několikarát jsem tě kontaktoval, jestli nehceš jet se mnou, ale nedovolal jsem se. Ozvi se na email:tomas.wanke@speedwayfakta.cz. Někde vyrazíme,není problém…