Hynek Štichauer o dění na Novém Zélandu (II.)

Hynek Štichauer dorazil ve čtvrtek z novozélandského turné do rodných Pardubic a okamžitě se nám svěřil se svými dojmy. A že si jich přivezl plno, poznal nejmenší dráhu, jakou kdy viděl, mantinely ne nepodobné zdem a rovněž obnovené potíže s ramenem. O tom všem na následujících řádcích.

14.1. Waikaraka
„Třetí a i ty další dva závody se jely na Severním ostrově na nedaleko vzdálených drahách v okolí Aucklandu, takže cestování podstatně ubylo. Waikaraka je ta nejmenší dráha na klasickou speedway, kde jsem kdy jel, když nepočítám halové závody na betonu v rakouském Wiener Neustadtu nebo šroubky na hokejovém stadionu v Telfordu. Moje domácí dráha v Plymouth z minulého roku měří 213 metrů a tohle bylo ještě menší. Jediná výhoda je, že to nemá mantinely, takže když se tam nevejdeš, tak si jen uděláš menší projížďku po trávě a zase se vrátíš na dráhu. V bedně sem našel největší rozetu 67, tak jsem to tam dal.“

„První jízdu jsem šel z venku, dobře jsem odstartoval a vyhrál. Bylo to hlavně o startech, nebo když už se start nepovedl, tak čekat, jestli někdo udělá chybu, jinak se moc předjíždět nedalo. Druhou jízdu jsem dojel druhej za Jasonem. Třetí jízdu jsem šel z trojky, odjel jsem docela dobře, zavírám to a najednou vidím Jespera, jak z jedničky vůbec nezatáčí! Bylo to ten den docela rozbitý, takže si nemyslím, že to udělal naschvál, ale máznul mi to tam hrozně. No prostě po Dánsku, a jelikož to byl on, kdo mě v srpnu poslal v Plymouthu přes plot mezi diváky, tak mi prostě ruplo v bedně. Dvě kola jsem to pod něj zkoušel, až do třetího z výjezdu jsem už byl vedle něj. Tak sem si řek: ,,A mám tě, ty sráči“. Jenže jak sem moc chtěl, tak sem to zased víc než bylo zdrávo a než jsem se rozkoukal, motorka lítala panna oral po trávě a já seděl na zadku jako trubka. Po téhle jízdě se rozhodli, že tam vjedou grejdrem, ale nakonec to bylo ještě horší. V depu jsme tu moji motorku jakž takž srovnali a bylo semifinále. To jsem vyhrál a Millsy vyhrál druhé semifinále. Jesper ani Jason se do finále nedostali. Ritchie vyhrál finále B takže byl ve velkým nakonec taky. Šel jsem z dvojky.  Dělám si tam kolej a najednou koukám, že všichni už maj skoro naloženo a startuje se, tak jsem tam rychle dal nějakej plyn a samozřejmě neodjel, tady se totiž na nikoho nečeká. Tak sem dojel čtvrtej. Vyhrál Ritchie, Sean Mason druhej, Millsy třetí a já.“

„Po finále se měla jet ještě jedna handicapová jízda na šest kol. To je něco pro mě, protože já mám rád takovéhle blbůstky. Startoval jsem jako třetí asi z patnáctimetrového handicapu. Samozřejmě jsem ulil start a do prvního výjezdu už jednoho předjížděl. Jenže jsem to zahodil znova v tý samý díře jako poprvé, s  tím rozdílem, že teď to odneslo moje špatný rameno. V ambulanci mi to asi za patnáct minut hodili zpátky a říkal jsem si, že to je konec, že pojedu domu a bude operace.“

15.1. Rosebank
„Druhý den se jelo v Rosebank. Klasická pěkná evropská dráha s jedním rozdílem. Prkenné mantinely zvenku obsypané tunama zeminy. Takže jako zeď, co zeď, horší než zeď. Mají to tam kvůli midjets, protože ty by normální manťáky rozsekaly. Já jsem po vykloubení tou rukou skoro nehýbal, takže o ježdění nemohla být ani řeč. Závody začaly tak, že Millsy v první jízdě přetočil a jen tak lehce se do těch prken sklouznul. Byl to snad ten nejnevinnější pád, co jsem kdy viděl. Vypadalo to, že má jen vyražený dech, ale nakonec se ukázalo, že má lehké faktury na třech obratlích, takže tím pro něj tour skončila.“

„Ten den se jely dvojice a vyhrál to Jason s Jaimiem, což je takovej místní týpek. Jelikož jsem nepočítal s tím, že bych tady ještě závodil, tak jsem motorku a většinu vybavení po závodech prodal. Druhý den mi promotér John zajistil sezení na soukromé Adidas klinice pro rugbisty. V Česku jsou asi machři na kolena kvůli fotbalu, tady jsou machři na ramena kvůli rugby, fakt profíci. Po vyšetření mi bylo řečeno, že mám asi utrženou manžetu rotátoru, kterou jsem už měl pravděpodobně stejně utrženou, než jsem sem přijel a volné vazivo na přední straně ramena. Zeptal jsem se teda, co s tím. Řekli mi, že bez operace už to nikdy stoprocentní nebude, ale že rekonvalescence po této operaci je pět měsíců! To mi trochu vyrazilo dech. Nabídli mi tedy další řešení, speciální tréninkový plán, který bude udržovat rameno dostatečně silné, abych s tím mohl závodit a pořádné tejpování. Rameno mám zatejpované o závodech vždycky, ale to, co jsem používal, tomu prý tady tejp vůbec neříkají. Takže když pánbůh dá, odjedu s tím sezonu a na operaci půjdu hned v říjnu po sezoně. Kývnul jsem a začal makat.“

21.1. Waikaraka
„O týden později se jelo opět ve Waikaraka Parku. Volné dny mezi závody jsme trávili u jezera Taupo, což je největší jezero na jižní polokouli. Před závodama jsem se na to moc necejtil, protože když jsem si to rameno udělal poprvé v Brwicku, tak mi to trvalo měsíc, než jsem zase mohl jezdit. John chtěl, abych alespoň nastoupil do první jízdy a pak se na to klidně vykašlal. Chyběli mu lidi, protože Millsy byl out a ještě dalších pár lidí se v Rosebank vyrakvilo… Jel sem na takové rezervní motorce pro nás pro všechny, protože moje byla už pohotově prodaná. (směje se) Ta půjčená žádnej zázrak není, ale má to motor a dvě kola takže super.“

„První jízdu jsem je nechal odstartovat a rozjel se za nima. Odjel jsem čtyři kola a rameno drželo. Po jízdě za mnou přišel John, že dobrý, že už to můžu zabalit, ale já sem chtěl alespoň ještě jednu jízdu. Tu první jsem jel na šedesát procent, tak jsem řeků, že zkusím ještě jednu na devadesát. Dojel jsem třetí za Jesperem, Ritchiem a porazil Jamieho a to je docela dobrej závodník, takže jsem byl spokojenej a ten den už nejel. Jason to ve finále zahodil úplně stejně ve stejný díře, jako já týden před tím. Jesperovi spadnul řetěz, takže vyhrál Ritchie a ani nevím, jak to bylo dál.“

29.1. Rosebank
„Poslední závod se jel opět v Rosebanku. Zároveň se do toho jely vložené jízdy veteránů, juniorů, nebo spíše začátečníků, a sajdkáry. První jízdu jsem šel ze čtyřky, nějak sem se tam do nájezdu nevešel a když sem viděl ten neprůstřelnej manťák, tak jsem se trochu pokadil a radši to zatočil na lajnu a dojel poslední. (směje se) Druhou jízdu jsem šel z dvojky, první dva metry jsem odskočil snad o motorku, ale do nájezdu se to všem rozjelo, jako když mě potkaj, tak mi začalo docházet, že mi to moje pujčený brko asi zas tak moc nejede, tak jsem dojel třetí. Mezi druhou a třetí rundou tam pustili sajdy, takže to trochu ztvrdlo. Šel jsem z trojky a odjel dobře, ale Ritchie mě z jedničky stejně stihnul, takže sem dojel druhej.“

„Po téhle jízdě už bylo jasný, že se dostanu tak maximálně do finále B. Přišla za mnou Jasonova přítelkyně Zoe, že jdu z jedničky a ať na Jasona a Jespera dávám bacha, že už mi stejně o nic nejde a oni potřebujou body kvůli startovním pozicím na finále. Prostě abych je pustil. Řekl sem ji, že se asi nemusí bát, protože jsem ten den opravdu moc rychlej nebyl (směje se), ale taky to, že si chci ještě zazávodit. Všechno se ale vyřešilo dřív, než jsem si myslel. Na startu jsem tam naložil a najednou rána, kouknu dolů na motorku, z který se docela řádně kouřilo. Myslel jsem si, že to hoří, tak jsem z toho rychle seskočil. Jenže jak se motor ještě točil, tak se motorka rozjela do pásky. Nakonec jsem zjistil, že nic nehořelo, že se z toho jen zakouřilo, jak se zadřel motor. A bylo po závodění. Ve finále vyhrál Ritchie před Jesperem a třetí byl Jason.“