Autor článku: Konečně se nám vrátil klasických boj o titul mistra světa týmů SWC. Jakýsi hybrid v podobě závodů dvojic SON byl pochopitelně mířen proti Polákům, protože v podstatě jen dvě až tři země jsou dnes schopny postavit vyrovnaný pětičlenný tým. A že to jsou závody jako hrom, potvrdil právě skončený turnaj ve Wroclavi.
Osobně jsem shlédl jen první dva semifinálové závody a byla to nádhera včetně vydřeného postupu našich mezi užší elitu. Bodovali jen naši nejlepší Kvěch a Milík, ale důležité je, že ostatním nelze nic vytknout, na dráze nechali do posledních metrů všechno. Snad jen Hynek Štichauer mohl dostat více prostoru než jednu jízdu. Pravdou také je, že nám postup zajistily i jiné okolnosti než výkon na dráze – porucha stroje Lindbacka hned na startu devatenácté jízdy a také předjetí Risse Lindgrénem v posledním kole poslední jízdy. Ale historie se neptá a postup našich byl zasloužený.
Druhé semifinále bylo hodně dramatické a zpočátku jasný postup do finále pro Dány se v závěru zdramatizoval. Příčinou bylo podle mě správné vyloučení Jensena po kolizi v první zatáčce. Nicki Pedersen dlouze protestoval u rozhodčího Latošinského z Ukrajiny, leč marně. Věděl, proč protestuje – náskok Dánů před Australany v té chvíli činil zdánlivě dostatečných šest bodů, ale Dánové ve zbývajících jízdách startovali z nevýhodných pozic. Náskok se také zmenšil a Dánové byli nakonec rádi, že do finále postoupili o jediný bod. Také souboj o třetí místo a postup do poslední šance mezi Finy a Francouzi byl dlouho vyrovnaný a tři body z jízd Lahtiho, Vuolase nebo Bergeho (2x) mají svojí hodnotu.
Z obou semifinále mě trochu zklamaly dvě věci. Dráha ve Wroclawy je a vždy byla hodně závodivá s rovnou šancí všech drah i možností bojovat kdekoli na dráze. Tentokrát po celý turnaj s výjimkou snad finále „dlabaly“ více méně jednička a dvojka. Dráha byla ubitá jako beton a moc se nepředjíždělo. A tak trochu podezřívám polské organizátory, jestli to nebyl záměr a určitá jejich výhoda pro finále. Ne že by právě v hlavním městě Dolního Slezska v minulosti tanečky kolem dráhy nebyly (viz. dřívější kauza Marek Cieszlak„polewaczka“ a jiné). Ale možná se mýlím. Druhá věc, která mě zklamala, byla návštěvnost na obou závodech včetně baráže. Sotva tisícovka diváků. Když už na takové závody světové úrovně nechodí ani Poláci, to je špatně.
V baráži o jediném postupujícím tedy Austrálii nebylo ani na chvíli pochyb. Naši, no…. Francouzi jdou dlouhodobě nahoru. Ale prohra s nimi o devět bodů je velká. Bojím se, že může být hůř. Jen si představte, že by byl například zraněný Milíknebo Kvěch.
Jak v titulu uvedeno, Poláci si titul zaslouží. Už jen pro to, co pro světovou plochou dráhu dlouhodobě dělají. Sledovat Zmarzlika, zejména když špatně odstartuje, to je koncert. Druzí Angličané dlouho v závodě vedli, aby nakonec o dva body skončili druzí. Však také znalost dráhy Woffindena a Bewleye, kteří jezdí polskou extraligu právě za WTS Wroclaw, byla znát a byla velkou výhodou. Moc se nepředvedl rozhodčí Latošinski, který měl v obou případech pádů v první zatáčce vylučovat. Zejména po doslovném sestřelení Jacka Holdera. Patrně pod dojmem tahanic s Pedersenem ve druhém semifinále, nechal jízdy alibisticky opakovat se všemi jezdci.
foto: Petr Makušev