Jak jsem zase neviděl Zlatou přilbu SNP

Ploché dráze se věnuji nepřetržitě více jak 50 let coby fanoušek a obdivovatel s občasným tím článkem do médií. Byl jsem mnohokrát v Asenu, Berlíně, Inzellu, Vojens, Kodani a v Polsku jsem byl snad na všech stadionech. Ale jeden kamínek ve sbírce mi chyběl. Ne že bych v Žarnovici nebyl, ale Zlatou přilbu SNP jsem nikdy neviděl a do neděle se za to trochu „styděl“.

A tak,  když mi minulý týden Jan Holub respektive Zdeněk Simota nabídli, abych jel na Slovensko s nimi, neváhal jsem ani minutu. Leč, jak čtenáři již vědí, mělo být jinak A bylo. Ony již předpovědi počasí byly fatální, nutno podotknout, že výhradně jen pro tento den. V Žarnovici prostě v neděli lilo a lilo. Pořadatelé dělali co mohli, včetně stažení vrchní blátivé vrstvy grejdrem, ale jet se prostě nedalo. Hodně sympatické bylo, od jezdců i pořadatelů, že se podařil v lijáku slavnostní nástup, kterému tleskala určitě více než tisícovka diváku. A tak jsem si nakonec zazpíval „Nad Tatrů sa blýská“ a i tu Zlatou přilbu jsem nakonec  viděl. Jet nemělo určitě cenu. Poprvé v 55-leté historii závodu.

Na zpáteční cestě mi Zdeněk Simota ukázal rentgenové snímky své sdrátované a vypodložené krční páteře po úrazu, který utrpěl před několika lety v Maďarsku. No, řeknu vám, že jsem byl tak trochu rád, že se nejelo. Obdivuji všechny maminky, přítelkyně a manželky plochodrážních jezdců. Plochá dráha je strašně nebezpečný sport. Nic proti tomu, je to volba každého. Ale kdyby se tím kruci dalo vydělat alespoň na slušné živobytí a pokrytí nákladů. To ale s výjimkou předních jezdců v GP a hlavně několika desítek jezdců v polské extralize nehrozí.

Napsat komentář