Autor článku: Ten obrázek zná každý, kdo se na přelomu září a října dívá na plochodrážní závod o Zlatou přilbu ať v televizi nebo přímo na stadiónu. Vítězný jezdec stojí na stupních vítězů, přijde k němu pán k obleku nebo kabátu a usazuje mu vítěznou trofej na hlavu.Pak odstoupí, fotografové cvakají spouští, přijde hymna, čestné kolo, tiskovka a……. za rok nashledanou.
Ten skromný muž, který nasazuje vítězi přilbu, je i její tvůrce a nositel rodinné tradice, pan ing.Pavel Lejhanec, pardubický klenotník. Málokdo z diváků si uvědomí, kolik práce, starostí a peněz stála trofej, kterou již skoro tři desítky let vytváří pro tento závod. Většinou se pořád píše o tom, kdo, kdy a kolikrát přilbu vyhrál a jak se na závod připravoval, my bychom chtěli teď přiblížit historii a výrobní proces, který předchází tomu, než je přilba pro vítěze připravená. Pan Lejhanec se musí vrátit ve vzpomínkách o hodně let zpátky.
Můj dědeček Čeněk Lejhanec založil firmu v roce 1899 a od roku 1924 sídlí náš obchod na tom samém místě co dnes, na třídě Míru v Pardubicích, kde tehdy koupil tento dům. Myslím, že u Zlaté přilby už byl v tom roce 1929, ale na výrobě se nepodílel, ta se tehdy myslím dělala v Praze. Nedávno jsem na sociálních sítích viděl čtvrtou Zlatou přilbu, kterou někdov Německu nabízel k prodeji, zájem mělo i pardubické muzeum.
Viděl jsem obrázky té trofeje ze všech stran a potěšilo mě, když jsem viděl na etuji napsáno Lejhanec Pardubce, vypadlo jim tam písmenko I, ale byl to můj dědeček, takže prokazatelně ji už dělal v roce 1932 a pokračoval v tom až do roku 1938. Za války mu protektorátní úřady firmu zavřely, otevření se nedožil, zemřel v roce 1941.Firmu převzal můj otec, který dodával trofeje ještě v roce 1947 a 1949. V 50.letech byla otci firma i dům s obchodem znárodněna a otec jako mnoho živnostníků byl odsouzen, v jeho případě na dva roky do Jáchymovských uranových dolů. Od té doby naše rodina (rodiče, babička a pět synů) bydlela a platila nájem v našem vlastním domě. Otec zemřel v roce 1963.
V 50.letech se výroba přilby přestěhovala do Turnova, od té doby byla vyráběna z mosazného plechu. Byla to škoda, protože trofej vyráběli opravdu ti nejlepší řemeslníci, stříbro by značně zvedlo hodnotu přilby. Po Revoluci v roce 1989 námbyla nemovitost s obchodem v restituci vrácena do vlastnictví, vrátili jsme se k prvorepublikové tradici, takže od roku 1992 je přilba opět vyráběna ze stříbra. V roce 1991, kdy jsme otevírali naše klenotnictví nám Automotoklub zapůjčil 43. trofej, takže již byla vystavena v naší výloze. Byla to poslední trofej, vyrobená v Turnově a z mosazi.
Jak k tomu navrácení tehdy došlo, požádal jste o to nebo v Turnově už to dělat nechtěli?
Šel jsem na AMK a nabídl jsem představenstvu , že bychpřilbu zase dělal v Pardubicích jako dřív a ze stříbra, pozlacená s kožením z kůže a byla by ve speciální dřevěné dárkové etuji.
Používal jste stejnou technologii a měl stejný design jako v Turnově, nebo jste se navrátil k dědečkovi tradici?
Nevím, jak to dělali v Turnově, ale já jsem se zase obloukem propracoval a vrátil k dědečkově technologii. Jejich přilba byla taková otevřená, já jsem chtěl, aby se směrem dolů zavírala.Používal jsem na to dřevěné kopyto, které se rozebíralo a na to se ten plech natáhnul.Bylo to hrozně náročné a strašně jsem se nadřel, než se mi podařilo ten plech vyhladit tak, aby byl všude rovný a hladný.To dřevo kopyta je měkké, takže pruží, vůbec to nebylo jednoduché.Také broušení a leštění stříbra je nelehká práce, bez rukavic bych měl krvavé mozoly.
Když srovnáme tvar přilby, kterou vlastní Tony Richardson a třeba Václav Milík nebo Jason Doyle, tak dříve byla taková bohatší a větší. Proč ten návrat k jednoduchosti?
Ta naše první byla opravdu monstrózní, ale pak jsme se rozhodli pro jednodušší formu, aby ta velká lesklá zlatá plocha nebyla moc těmi ozdobami rušená.Takže jsem se postupně vrátil podobou vlastně k té původní, kterou dělal dědeček.Jsem s tím velmi spokojený, ale občas i kritizovaný.
Máte nějaký časový plán, kdy musíte na přilbě začít pracovat, abyste ji do závodu stihnul a dá se to vyjádřit nějak hodinově?
Ne, časový plán není, nefunguje to jako s knihou, kdy se rukopis musí odevzdat tak, aby to mohlo jít do tiskárny a pak na trh v určené datum. Já se snažím pracovat tak, abych neměl stres, protože vím, že týden před závodem musí být hotová na tiskovou konferenci v Praze.Pracuji na přilbě a mám připravený i druhý polotovar, kdyby se stalo něconenadálého, abych mohl hned pokračovat. Jednou se mi stalo, že jsem se probrousil na skrytou vadu materiálu a měl jsem potom hodně starostí, abych to s náhradním kusem stihnul a mnoho nocí jsem klidně nespal.Ale není to tak, že bych dělal paralelně dvě přilby pro případ “co kdyby“, to ne. Mám jenpro tuto situaci připravený náhradní polotovar.
A to děláte celou přilbu sám?
Ne, já dělám jen tu základní část – korpus. V Kamenickém Šenově mi kovotlačitel vyrobí na mém kopytě hrubý polotovar,potom brousím, brousím a zase brousím, Dále nastoupí zlatník, který vyrobí ozdoby, rytec vyryje text a data, Úplně na závěr se přilba galvanicky zlatí. Konečnou montáž všech dílů a kožení provádím sám.Celkem se na výrobě přilby podílí pět až šest lidí. Mám dost starostí nalézt špičkového řemeslníka.Měl jsem dobré rytce, poslední během Covidu ukončil živnost už měl obavy, aby při rytí do přilby neudělal chybu, která se nedá jednoduše opravit. Je to velká starost a riziko začínat s novým rytcem. Zatím se ale daří.
To platíte všechno ze svého?
Ano, dá se říci, že výroba Zlaté přilby je pro mě velký závazek k mým předkům, tradici.
Musím koupit 2 kg stříbra, zaplatit člověka, který to natáhne na kopyto, zaplatit rytce, koupit rukavičkářskou kůži, zaplatit švadlenu, nechat vyrobit krabici.Před lety si jeden závodních nechal kvůli celnímu odbavení odhadnout hodnotu přilby a částka se vyšplhala na 600 000 Kč.A to bylo před lety a ceny stále rostou.
To už je dneska prakticky ojedinělý přístup, který má jen opravdový srdcař.Co z toho všeho máte Vy?
Starosti a spoustu práce, radost, když se podaří. A je to pro mne čest, dotýkat se takové věci. Potěší mě, když přijde zákazník a řekne mi, že si bude kupovat a opravovat hodinky jenom u nás, protože vyrábíme přilbu, to je fajn.Jednou jsem byl na Seči a v lese mě potkala rodina s malou holčičkou a ta na mě hnedka „ vy jste ten zlatej přilbař?“ Každý rok se u mě stavují Němci nebo Angličani, skalní fandové Zlaté přilby, kteří jedou přes celý kontinent, aby mohli být u toho. Vždy jim vyndám přilbu z výlohy, aby se s ní mohli vyfotit, dokonce jsem dostal CD, na kterém je jedna píseň, kde jejich skupina zpívá „Pardubice jedes Jahr“. Toho si vážím, že sem kvůli přilbě jezdí každý rok, to je taky moc hezký pocit.
Když nasazujete přilbu vítězi na hlavu, nemáte strach, jestli mu nebude malá nebo naopak moc velká?
Ty okamžiky, kdy mu nasazuji dvoukilovou přilbu a zapínám řemínek a upravuji mu ji na hlavě a celý stadión čeká, je pro mě větší nervák, než celé finále.Většinou problémy nejsou, ale loni to Doylovi bylo trošku větší.Poslední roky jsem se bál, aby to nevyhrál Antonio Lindback, který měl dredy a to netuším, jak bych to u stupňů vítězů udělal, jestli by si udělal drdol a já bych mu dal přilbu na něj, nebo jestli bychom mu ty dredy u stupňů akčně ustřihli.
Vždycky si přeji, aby přilbu vyhrál někdo jiný, přál bych vítězství polskému jezdci, který by tím určitě přitáhl z Meky plochodrážního sportu do Pardubic více diváků.
Musel jste si vybojovat tu možnost dávat na hlavu přilbu osobně? Nám to připadá jako přirozená a spravedlivá věc, že ji za to všechno dáváte právě Vy a ne nějaký politik, který se potřebuje zviditelnit.
Na začátku ji myslím dávat sponzor závodu, ale pak vystoupil Evžen Erban a řekl, že ji budu dávat já, Ale s odstupem času to asi bylo rozumné rozhodnutí, protože riziko při čestném kole na zadním kole s Přilbou na hlavě je opravdu vysoké.
Vy jste začal dělat přilbu před téměř 30 lety, což je pěkně dlouhá doba.Nezmáhá Vás to a přemýšlíte o tom, že byste jednou řekl “ letos ji dělám naposled“?
Letos je mi 73 let, je to nelehký ale nádherný úkol, i když mě to trochu už zmáhá a docházejí síly a energie.Samozřejmě, že cítím zodpovědnost, ale nemládnu a tak ten den určitě přijde, dříve či později, nic netrvá věčně.
Jak tedy vidíte osobně budoucnost Zlaté přilby a celého závodu?
Závod se hodně změnil za těch 30 let. Dřív se sem hrnulydavy fandů z NDR a byl to pro ně svátek vidět světovou špičku, nebyla televize. Pardubice tím žily, před hotelem Grand stála auta zahraničních značek, jezdci si tady užívalislavnostního večera a celé noci. Bylo to něco výjimečného.
Doba je trochu jiná. Pořád se spěchá, závodů je spousta, takže ZP je už jeden z mnoha závodů. Ale přesto je něčím naše přilba výjimečná, proto si myslím, že bude i nadále.
Děkujeme za rozhovor
Vítek Formánek a Eva Csölleová