Vladimír Kovář: „Tak jak to je?“

Před nějakou dobou jsem psal zamyšlení, jak to vypadá na juniorské scéně – srovnání naší a zahraniční, hlavně té světové, tedy polské, ruské, dánské, švédské a australské. Hlavně mě zajímalo, proč jsou naši čím dál tím víc „mimo mísu“. Diskuze byla na české poměry docela bohatá (i když popravdě jsem ji trochu podpořil), ale názorů, proč nám ujíždí vlak, jsem se nedočkal. Takže zas to je na mně, abych se s tím popasoval. Tedy, vyhrnout rukávy a do práce!

Především si vymezme juniorský věk: jde nám o půllitry, tedy 15 – 21 let. Je samozřejmě možné (a řekněme rovnou, že podle mě i žádoucí), aby se na pětistovce svezli adepti už před 15. narozeninami, ale tady jde o závodění v této kubatuře, takže u tohoto vymezení zůstaňme. Jedná se v ideálním případě – pokud vycházejí roky – o 7 sezón. To vypadá jako hóóóódně dlouhá doba, aby jezdec stihl vyrůst a udělat úspěch, ale je to docela relativní a motá se v tom hodně faktorů.

Rovnou ale poznamenejme, že juniorský úspěch není vše. Je to hezké, medaile cinkají a blýskají se, úsměvy, fotky, blahopřání, jenže… jenže jednadvacítkou by kariéra skončit nemusela a neměla, to by měl být teprve začátek a jezdec by měl mít našlápnuto do nejvyšších pater (pokud už tam není – viz Sajfutdinov, Holder, Ward…). A od tohoto momentu začněme. Závodník má 22 roků, první seniorská sezóna na krku a zamyšlení, co dál: má to smysl? Je to k něčemu? Jak to bude finančně? Uživím se? Nebo aspoň to vyjde šul-nul? Nebo budu muset sáhnout do kapsy? Kolik závodů mě čeká? Jaké mám perspektivy? Co dál?

Rozdělme si čerstvé české seniory teoreticky do několika skupin podle toho, jak mohou svou kariéru v jednadvaceti dále směrovat.

1. první várka jsou ti, o které je zájem a kteří se prosadí v polské lize. Ta je pro nás klíčová z několika důvodů:

– je nejlépe placená,

– poskytne dobrý základ co do počtu závodů (ligových + pár dalších),

– je blízko (stačí jedna základna, jedno auto, jedna várka motorek a vybavení…),

– není jazyková bariéra atd.

 

2. pak tu máme ty, kteří se neupíchnou v Polsku, ale mohou se zkusit uchytit v Británii. To je doslova země plochodrážních neomezených možností, bez předsudků a s šancí prorazit i pro jezdce bez jména. Ale jsou tu proti „ojczyznie“ určitá ale:

– je to daleko, obtížně se jezdí tam a sem a je spíš třeba létat,

– proto je nutné mít vše 2x (bydlení, dílna, auto, motorky, vybavení, mechanik…),

– množství závodů je takové, že se převrátí svět – je třeba být hlavně na ostrovech a odtud se vracet zpět,

– cestování ke kontinentálním povinnostem (liga, mistrovství republiky, reprezentace) je náročné na peníze, energii i logistiku,

– svou roli hraje i jazyková bariéra a další kulturní odlišnosti.

 

3. a konečně zbývá dost široká výkonnostní škála těch, kteří zůstanou doma. Co je ale spojuje dohromady, je problém dát dohromady vůbec dostatek závodů, aby to v lepším případě stačilo k udržení formy a v horším aspoň trochu dávalo smysl. Můžu se dál zlepšovat a rozvíjet? Jak konkurovat jiným? Nebo to zabalit? To jsou otázky, které ostatně provázejí závodníky po celou dobu jejich kariéry. Ale nejen dnes, tohle téma se omílá už roky: kolik závodů jezdec potřebuje mít v sezóně, aby to mělo smysl? Vzpomínám, jak to rozebíral dlouholetý kopřivnický šéf „děda“ Rudolf Duda. Co mu vyšlo? Ať to bylo v 60., 70., nebo 80. letech, vždycky se výsledné číslo točilo kolem dvaceti. Za komunistů to znamenalo deset víkendů, dneska se jezdí i ve všední dny, ale efekt je stejný. Když k tomu připočteme tréninky (zhruba další dvacítku minimálně), máme sezónu, která „dává smysl“.

Jak tohle číslo jezdec naplní? Rovnou řekněme, že těžce. Ne, že by to nešlo, ale není to sranda. Zatímco silničář při překročení dvouciferného množství závodů hopsá radostí (a účty se mu točí ve statisících), tak třeba motokrosař nebo endurista (společně s motardy to v mnoha případech splývá v jedno) nemá problém odjet v sezóně čtyřicet podniků. Sice platí startovné a náklady si nese vesměs sám, ale zato nemusí cestovat světa kraj – stačí mu udělat kružítkem od bydliště třeba 150kilometrový okruh.

Plošinář? Dvacítku dá dohromady lehce nadprůměrný junior relativně snadno (MR jun + MR jun družstev + I. liga + pár extralig + další), s ostatními je to horší. Jde to, ale takový senior

a) musí drtit od Itálie a Slovinska přes Rumunsko až po Ukrajinu, Holandsko či Belgii,

b) zároveň musí brát jak smrtka vše, tedy nejrůznější guláše v Kopřivnici, Lipsku, Murecku, Wolfslake či jinde za sto éček, což sotva pokryje náklady.

Nastínili jsme si, jak to vypadá po skončení juniorského věku. Která ze tří variant je správná? V televizních reklamách to je za cé, ale to jsem tam úmyslně nenapsal. Máme 1 – 3. Řekněme rovnou, že trojka je většinou cesta do pekel. Udělat za těchto podmínek úspěch je doslova překročit svůj stín (a dostat se do varianty 1 či 2). Takže tudy cesta dál vede jen vyjímečně. Martin Málek, Martin Gavenda, Jan Jaroš, Luboš Tomíček, Jarda Petrák, Vlado Višváder, Richard Wolff, Jarda Otruba… Stačí sledovat jejich osudy.

Dvojka? Zkušenosti říkají, že první sezóna v Británii je na odpis (sbírání zkušeností, jiné dráhy, logistika…). Pak záleží na jezdci, zda ho to zlomí (vyhazov, pád do skupiny 3), nebo to nějak přežije a bude dál vegetovat (často na úkor Česka a repre) nebo mu to pomůže výkonnostně vzhůru. Příklady? Matěj Kůs, Hynek Štichauer, Filip Šitera, Pepe Franc. V minulosti Jiří Štancl III., Michal Makovský, Tomáš Topinka, Zdeněk Tesař… Bratři Drymlové.

Konečně je tu jednička. Tedy polská liga. Top. Vrchol. Sen. Ideál. Dneska tam nemáme žádného seniora, který by byl jádrem, základem týmu, jeho osou (koneckonců ani juniora). Objevují se, ale jako výplň, záskok, stafáž. Pokud ano, v druhé lize, v klubech, které se tradičně plácají u dna a mají často problém s placením.

Od reality (a lá 2012) zase zpět k teorii. Takže jak by to mělo vypadat, aby to bylo ono: především si hned na úvod ujasněme, že je to jak schodiště, kdy každý vyšší stupínek navazuje na ten nižší a vyrůstá z něj. Střelec nespadne z nebe a i mistři byli před svými zlatými roky nejdříve těmi „mladými perspektivními“.

– v 21 letech by měl mít junior takovou výkonnost, aby o něj v dalším roce byl v Polsku zájem coby o seniora, to znamená, že v tomto věku by měl mít jisté místo v sestavě polského klubu a dělat pravidelně takový počet bodů, který se od něj očekává (a který slibuje příští rok použitelnost v roli seniora) – aspoň ve 2. lize, což je koneckonců v dnešní globální době nadbytku jezdců dost vysoká laťka,

– jsme u věku 20 roků. Aby o rok později na něj nějaký polský klub vsadil a zařadil jej do jádra týmu, musí podávat výkony minimálně slibující další progres. Jak toho dosáhne? Buď už jezdí polskou ligu a v ní sbírá zkušenosti a i nějaké „punkty“ (lepší varianta), nebo v té sezóně udělá výrazný výsledek (to především v mezinárodních podmínkách, tedy hlavně v MS juniorů), aby si ho ve vesměs konzervativním a domácími juniory přesyceném Polsku někdo všimnul a dal mu šanci (méně pravděpodobná varianta, výrazné výkonnostní skoky přece jen nejsou zase tak obvyklé).

– pokud má ve 20 letech jezdec tahat na mezinárodní scéně (= dělat výsledky, ne se jen zúčastnit kvalifikačního kola a pak doma vysvětlovat, proč to nešlo), musí už v 19 letech minimálně naznačit perspektivy. To v tomto kontextu znamená patřit mezi reprezentanty, objíždět co nejvíc závodů v zahraničí a otrkávat se na mezinárodní scéně = poznávat nejrůznější typy drah, jiné soupeře než stále stejnou juniorskou domácí scénu. Prostě už v tomto věku musí patřit do té „velké mezinárodní party“ podobně kvalitních závodníků ze střední Evropy. A samozřejmě zase je ideální, když mezi nimi patří mezi ty lepší. Hlavně musí prohánět Poláky, aby si tamní trenéři a funkcionáři zapamatovali jeho jméno. Popravdě řečeno, kdo v tomto věku neexistuje v Polsku, v dalších dvou letech (a v návaznosti na to i později) bude mít hodně velké existenční problémy.

– jsme u 18 let. Co v tomto stáří? Bezpodmínečně domácí juniorská špička. To jezdci umožní starty v zahraničí. Více závodů, lepší konkurence, nové zkušenosti. Minimálně premiéra v nějaké z forem reprezentace. Nabitější program a více cestování znamenají dotvoření (ne utváření, ale dotvoření, tedy dodělání) profesionálního přístupu a týmu. Už napříště žádná improvizace a flikování. Žádné nouzovky a řešení, jak se člověk dostane na závody, kdo bude řídit, kdo mechanikovat. Dvě motorky (minimálně), náhradní motor(y), vyřešený servis. Ideál? Premiéra v Polsku v lize. Pár závodů (lepší víc než míň), pár bodů a dobrý dojem.

– 17 roků. Vymést co nejvíc možností k ježdění. Domácí závody. Soustředění. První výpady do zahraničí. Jezdec začíná tahat, motory se začínají sypat. Sponzoři (rodiče, občas klub) začínají pořádně sypat. Budování struktur, které se v budoucnu budou hodit (mechanici, ladič, organizátoři závodů…). A už by jezdec měl mít jasno, že to není jen rozmar, zábava, ale osud (zní to blbě, ale jak jinak to zformulovat?). Dobře – jinak. Už by měl tušit, že to k něčemu bude. Že na to má, že z tohoto mráčku může zapršet. Že chce tomuto sportu něco obětovat. Čas, energii. Finance. Že to je jeho životní styl, realizace.

 

– 16 roků. V ideálním případě MR juniorů jednotlivců i družstev, I. liga. Přebor ČR, kvalifikace do MR. Volné závody, nevyhýbat se ničemu. Jezdit, jezdit, jezdit. Co mě nezlomí, to mě posílí. Poháry a věnce jsou pěkné, ale je třeba jít nahoru a nezastavit se (nerozbít se, nestát kvůli technice). Kvantita, z níž vyrůstá kvalita.

 

– a dorazili jsme k 15 rokům. Ošidná sezóna. V horším případě se někdo narodil v říjnu, listopadu či prosinci (a tedy je celá z hlediska závodění v čudu). V lepším ji stihne celou či větší část. Každopádně by se neměl v ideálním případě až v tomhle roce učit, jak na motorce sedět a jak vyvolat smyk – ale závodit. Už by měl znát obrazně pár písmenek plochodrážní abecedy a ze startu neodjíždět vteřinu po ostatních (a v depu to pak neomlouvat tím, že je mladý a má na všechno ještě čas). Není nutné hned vyhrávat s jezdci o 5 – 6 roků staršími (nepatří-li k mimořádným talentům nebo nejsou-li mimořádně slabí), ale prohrávat s lepšími – a učit se od nich a zkoušet se jim přiblížit. Analyzovat chyby, nedostatky, uvažovat, kudy kupředu.

 

Že to je na 15letého příliš náročné a nepravděpodobné? Dobře, mluvím o ideální situaci a taky o tom, že je potřeba, aby byl obklopen lidmi, kteří ho navedou, usměrní, poradí. Rodiče, trenéři, funkcionáři. Doba „osamělých střelců“, sólistů, kteří se prosadili víceméně bez pomoci jiných, je pryč. Taky už neexistuje varianta, že přijde zájemce „odnikud“ a udělá kariéru. To šlo ještě za éry Svazarmu koncem 80. let a v některých klubech i v následující dekádě, ale dnes se jezdec bez širšího zázemí (finance, doprava, mechanik či pomocník, poradce…) nemá šanci prosadit.

 

– ani 15 roky, kdy je možno začít závodit (dnem 15. narozenin), to v ideálním případě nezačíná. V té době už by měl adept mít za sebou fúru tréninků na půllitru, měl by znát reálie typu přejímka, systém závodů, pravidla atd, aby neztrácel čas orientací v prostředí. Zkušenosti ze stopětadvacítek jsou velmi žádoucí, ale nejpozději v tomto období by se měl se slabší kubaturou rozloučit a nesedět „jedním zadkem na dvou židlích“, jak praví pořekadlo. V tomto období primárního tréninku dochází k základní fixaci řady návyků a co špatného si vryje do paměti, to jej bude sužovat a omezovat později. Odnaučit se něco a přeučit se to je vždy mnohem těžší než si to jen osvojit.

 

A právě při mixování obou kubatur dochází k přenášení některých prvků (například zasedávání motorky do nájezdu) ze slabší kubatury do silnější. Proto je např. žádoucí „vycouvat“ na toto klíčové období ze slabší kubatury a oželet případné úspěchy v ní. Triumfy 16letého nad holobrádky o 3 – 4 roky mladšími se rychle mohou ukázat jako Pyrrhova vítězství.

 

Výše popsaný stav je ideálním. Kdo bude mít to štěstí a bude jej kopírovat, má velké plus. Neznamená to ale, že není možné začít třeba ve dvaceti či až po juniorském věku, vše je ale výrazně obtížnější a mnohem více pak úspěch záleží na vůli, schopnostech, možnostech či motivaci jednotlivce. A k úspěchu se pak propracují jen opravdu výrazní a silní jedinci, zatímco většina ostatních bude mít historii více či méně podobnou výše popsanému. Ale i zde platí: tohle je teorie a naplnění je na každém jednotlivci, jeho schopnostech, možnostech i štěstí.

 

Fajn, ale stejně mě zajímá, proč ti naši loni tak vyhořeli (a oni vyhořeli, nebo ne?).